O tom, že fotbal je v Itálii hrou vyvolenou, není třeba pochybovat. Konečně nespočet fanoušků – můžů i žen všech věkových kategorií - je toho důkazem. Stejně tak je neoddiskutovatelným faktem, že jedním z nejoblíbenějších a “uctívaných” hráčů je náš Pavel Nedvěd. Stačí zabrousit na fotbalové trávníky dětských hřišť - kluků v dresu se jménen Nedved na zádech byste napočítali! A poté, co byla v roce 2003 Pavlu Nedvědovi udělena prestižní cena Zlatý míč, jich ještě přibylo.
Letos jste sice „neuspěl“, ale vloni jste dostal Zlatý míč. Ten je nejspíš snem každého fotbalisty. Byl i vaším snem?
A víte, že musím přiznat, že jsem o něm ani nesnil?
Ne? O čem tedy sníte?
V dětství jsem snil o tom, že budu hrát první ligu, možná v reprezentaci. Teď sním o tom, že jednou budu mít více času na svou rodinu a budu s ní moci být častěji než v současnosti.
V souvislosti s touto cenou se zvláště v Itálii objevily diskuse o tom, zda výběr vaší osoby, byl tou správnou volbou. Reagoval jste nějak na tyto poznámky?
Nereagoval. Každá anketa je subjektivní hodnocení, a proto je v podstatě nemám rád. Fotbal je kolektivní hra, a tak i každé ocenění jednotlivce je velmi těžké. Já se snažím vždy hrát pro mužstvo a jakékoliv individuální ocenění, v případě vítězství kolektivu, je jen jakýsi bonus navíc. Prioritou pro mě ale vždy je úspěch týmu.
Stále více je vidět, jak se z fotbalu stává jeden velký byznys, kde zásadní roli sehrávají peníze. Co si o tom myslíte? Jedná se vůbec ještě o sport v tom pravém slova smyslu?
Je to stále velké divadlo, které sleduje velké množství diváků. A tak je celkem pochopitelné, že se kolem fotbalu točí tolik peněz, i když si myslím, že v některých směrech už byla překročena hranice možností.
Pokud se řekne fotbal, peníze – nabízí se také dodat uplácení sudích, prodeje zápasů a tak dále. V poslední době se na toto téma polemizovalo víc než dost. Jak to vidíte vy, který se pohybujete „uvnitř dění“?
Nezajímám se o to. Snažím se soustředit na svou hru. A navíc to, co se děje mimo hřiště, stejně nedokážu ovlivnit.
Jaká je budoucnost fotbalu – viděno vašima očima?
Těžko říct. Za poslední roky se výrazně zrychlil a je mnohem silovější. Ale kam se bude ubírat, uvidíme teprve za pár let.
Je něco, co jste musel v životě kvůli fotbalu obětovat?
V dobách dospívání jsem obětoval fotbalu svůj veškerý volný čas, ale dělal jsem to rád.
Litoval jste někdy?
Ničeho nelituji. V dobách, kdy mí vrstevníci chodili za děvčaty a na diskotéky, já trénoval a vše podřizoval fotbalu. Tehdy jsem ale ani nepomyslel na to, že bych mohl někdy dosáhnout toho, čeho jsem až dosud dosáhl.
V Itálii jste se stal pro spoustu fanoušků nepřekonatelným idolem, doslova si vás adoptovali. Ale co vy, jak se vám v Itálii žije? Zvykl jste si?
Nejtěžší byl samozřejmě začátek, kdy jsem přišel do cizího prostředí. Byl jsem v cizí zemi, aniž bych znal alespoň základy řeči. Ale zvykl jsem si, myslím, celkem rychle.
Žijete tam už hezkých pár let, do Česka jezdíte na dovolenou. Je něco českého, co v Itálii vy a vaše rodina postrádáte, co vám skutečně chybí?
V Itálii mi nic nechybí, jsem tady naprosto spokojen. Snad jen občas postrádám český chléb, ale i to už jsme s manželkou vyřešili.
Pro které věci, vlastnosti jste rád, že jste Čech?
No comment.
Dobře, tak co se vám naopak líbí u Italů a proč?
Taky bez komentáře.
Tak tedy z jiného soudku. Mezi slavnými lidmi, a to nejen mezi fotbalisty, jste díky svému chování dost ojedinělý případ – jste prý příliš seriózní. Neznáte nic jiného než cestu na trénink a domů. Žádné večírky nebo diskotéky, prostě takový normální táta od rodiny…
Chovám se normálně, protože se cítím být normální. Jen to, že jsem známým fotbalistou, ještě neznamená, že jsem lepší člověk, že jsem něco víc.
Co pro vás konkrétně popularita znamená? Jak se projevuje ve vašem osobním životě?
Popularita pro mne znamená, bohužel, naprostou ztrátu soukromí, a s tím se velmi těžce vyrovnávám. Prakticky nemohu vyjít z domu, aby mě někdo nepoznal a nepozoroval, jak se chovám, co mám na sobě, co jím, co nakupuju, a to je pro mne velmi stresující.
Podařilo se vám někdy alespoň využít své popularity k něčemu potřebnému, užitečnému?
Nepodařilo, jestliže nepovažujete za užitečné občasné gratis kafe v baru...
To, že se snažíte žít normálním životem, platí i o výchově vašich dětí. Na radu pediatra dáváte své děti do normální školy – prý proto, aby nepoznaly jenom svět bohatých. Myslíte si, že by jim to ublížilo? V čem je svět normálních dětí jiný, lepší než svět těch bohatých?
Nemyslím, že by svět normálních dětí byl lepší, ale chci, aby naše děti viděly svět takový, jaký je, aby poznaly starosti a radosti obyčejných dětí, a ne jen dětí bohatých rodičů.
Co vám osobně svět bohatých, ve kterém máte možnost se pohybovat, říká? Co vám dává, či bere?
Nedává mi nic. Možná snad to, že díky své popularitě se někdy dostanu tam, kam se obyčejný člověk nemá možnost dostat. Ovšem bere mi na oplátku hodně - mé soukromí.
Projevujete se jako člověk skromný a pokorný…
Vyrůstal jsem ve skromnosti a pokoře, protože to byla v době mého dětství vlastně nutnost. Teď se snažím stejně tak vychovávat i své děti, protože je to pro mne přirozené a považuji to za správné.
Takže nestavíte svůj úspěch na odiv ani před dětmi?
Tím, že je někdo známý, si ještě nezíská úctu. Navíc mé děti jsou ve věku, kdy ještě nedokážou pochopit, čeho jsem dosáhl, a proto nevím, proč by si mě za to měli víc vážit. Snažím se, aby si mne vážili proto, jak se chovám jako jejich otec, a ne proto, že mi na ulici lidi plácají po ramenou.
Jaký vůbec jste otec? Ten přísný, nebo ten, který dětem všechno dovolí?
Jsem strašně málo doma, proto dětem spíš víc dovoluji. Když to ale přesáhne rozumnou mez, včas zasáhne manželka.
Jak dalece vás ve vašem životě ovlivňuje víra v Boha? Kdo vás v tomto směru ovlivnil?
Nejvíce mě ovlivnila babička, se kterou jsem v dětství často chodíval do kostela a už mi to zůstalo.
Odrazilo se nějak na vašem duchovním životě to, že žijete v Itálii, která není tak ateistickou zemí jako Česko?
To v každém případě. Navíc jsem měl tady v Itálii možnost se osobně setkat s papežem, což by se mi v Čechách těžko podařilo.
Snažíte se vést k víře v Boha i své děti?
Já se spíše snažím vést je k tomu, aby se staly dobrými a slušnými lidmi bez ohledu na to, jestli budou věřící, nebo ne. Koneckonců to si musí rozhodnout ony samy.
Je podle vás a vašich zkušeností vůbec možné víru předat?
Podle mě se víra předat nedá. Můžete ukázat cestu nebo směr k Bohu, ale nakonec záleží na každém jednotlivci, kudy se vydá a jestli se stane věřícím, či ne.
Je těžké pohybovat se v “in“ společnosti a být věřící – dodržovat Desatero, řídit se Biblí?
Není, ale nesmíte brát vše dogmaticky.
Zdá se, že máte v životních hodnotách jasno…
Je to prosté. Rodina je pro mne vším a fotbal je můj koníček. Měl jsem to štěstí, že můj koníček je i mým zaměstnáním. Naopak v dobách, kdy se mi ne všechno daří, mi víra pomáhá toto těžké období, kterým jednou prochází každý člověk, lépe překonat.
* * *
Pavel Nedvěd (* 1972 ve Skalné u Chebu) - Ve čtyřech letech začal své velké kamarádství s fotbalovým míčem. Vystudoval střední stavební průmyslovku. V roce 1992 přestoupil z Dukly Praha do Sparty. V roce 1996 mířily jeho kroky do Lazia Řím. O pět let později přestoupil do slavného italského klubu Juventus Turín, za který kope dodnes. Je ženatý a má dvě děti, sedmiletou Ivanku a čtyřletého Pavla. Bydlí v dobře hlídaném parku nedaleko Turína. V roce 2003 mu byla udělena prestižní cena Zlatý míč.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Foto ČTK
