Podstatným prvkem v lásce není něco dělat pro druhého, ale existovat pro druhého. (Michel Quoist, Kristus věčně živý)
Hospic není ani nemocnice, ani léčebna dlouhodobě nemocných. Přichází v úvahu tam, kde péče o těžce nemocného, blížícího se k závěru pozemského života, doma skutečně a objektivně možná není. Ale ani tato krajní situace není důvodem, aby rodina nemocného opustila.
Mít v těchto chvílích u sebe ve dne v noci blízkého člověka na dosah ruky, to není o nic méně důležité než zbavit se nesnesitelné bolesti. Přesto zůstává většina připravených přistýlek prázdná. Nebyli jsme na to zvyklí a musíme se znovu učit tomu, co generace před námi zvládly s naprostou samozřejmostí.
Je to hlavě o komunikaci. Když dceři naší pacientky nabízíme možnost ubytování v hospici, předem víme, co asi odpoví: „Já nemohu, já musím do práce.“ Vyplatí se ale chvíli s ní hovořit. Najednou přizná, že ještě nemá vybraný zbytek loňské dovolené. A že by to vlastně na prodloužený víkend zkusit mohla. Přidá pátek a pondělí a jsou z toho čtyři dny.
A najednou zjistí, že je to mnohem snazší, než když maminku ošetřovala doma. Lékař léčí, sestry ošetřují, kuchařky vaří, uklízečka uklízí- a ona si ještě může užít maminku a maminka ji. Mohou si listovat v zažloutlém albu fotografií a vzpomínat. Kdy naposledy na to měly čas?
***
Se svolením převzato z knihy: O naději s Marií Svatošovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
Hospic není ani nemocnice, ani léčebna dlouhodobě nemocných. Přichází v úvahu tam, kde péče o těžce nemocného, blížícího se k závěru pozemského života, doma skutečně a objektivně možná není. Ale ani tato krajní situace není důvodem, aby rodina nemocného opustila.
Mít v těchto chvílích u sebe ve dne v noci blízkého člověka na dosah ruky, to není o nic méně důležité než zbavit se nesnesitelné bolesti. Přesto zůstává většina připravených přistýlek prázdná. Nebyli jsme na to zvyklí a musíme se znovu učit tomu, co generace před námi zvládly s naprostou samozřejmostí.
Je to hlavě o komunikaci. Když dceři naší pacientky nabízíme možnost ubytování v hospici, předem víme, co asi odpoví: „Já nemohu, já musím do práce.“ Vyplatí se ale chvíli s ní hovořit. Najednou přizná, že ještě nemá vybraný zbytek loňské dovolené. A že by to vlastně na prodloužený víkend zkusit mohla. Přidá pátek a pondělí a jsou z toho čtyři dny.
A najednou zjistí, že je to mnohem snazší, než když maminku ošetřovala doma. Lékař léčí, sestry ošetřují, kuchařky vaří, uklízečka uklízí- a ona si ještě může užít maminku a maminka ji. Mohou si listovat v zažloutlém albu fotografií a vzpomínat. Kdy naposledy na to měly čas?
***
Se svolením převzato z knihy: O naději s Marií Svatošovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
