Na minulou úvahu o malém rváči zareagovala milým dopisem čtenářka, aby se se mnou podělila o hezkou osobní zkušenost. Vyvolala jí ji v paměti poznámka o slunci, které není radno nechat zapadnout nad svým hněvem.

Před mnoha roky, krátce před odchodem do důchodu se v práci nepohodla se svou velice konfliktní kolegyní. Prostě jí už došla trpělivost a když jí něco vysvětlovala, nebyla zrovna nejlaskavější a navíc začala zvyšovat hlas. Kolegyni to zaskočilo, nebyla na to zvyklá. Sama byla velmi konfliktní, ale od druhých to nečekala - a málem se rozplakala, i když do té chvíle byla vždycky velice suverénní. To překvapilo i naši čtenářku a uvědomila si, že to přehnala. Od malička byla vedená ke každodennímu zpytování svědomí a jak píše, nedokázala v dětství usnout, dokud se neusmířila s babičkou a později třeba s manželem. Tentokrát ne a ne usnout, dokud nevymyslela plán. Vstala, našla mezi dopisními papíry pohlednici s krásným západem slunce a textem: "Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem!" Na druhou stranu napsala: "Milá Jitko, prosím odpusť mi, že jsem byla včera netrpělivá." Za podpis nakreslila malé srdíčko, lístek strčila do kabelky, aby ho ráno nezapomněla vzít do práce a během pár minut spala jako dřevo.

Sotva druhý den vstoupila do kanceláře s kytičkou a pohlednicí v ruce, špatně vyspalou a na celý svět nabroušenou kolegyni úplně odzbrojila. Zabralo to jako léčba šokem. Konfliktní kolegyni to naprosto vyvedlo z míry a celý den byla jako vyměněná. Naše čtenářka za několik dnů odešla do důchodu a dávno tuhle příhodu pustila z hlavy. Po několika letech se na někdejším pracovišti zastavila. Její pohlednici měla bývalá kolegyně na nástěnce, aby jí, i příchozím, stále připomínala: "Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem!"

Stačilo sebrat jen trochu odvahy, překonat sama sebe a byly zabity dvě mouchy jednou ranou. Ulevilo se té, která se neovládla a zranila, a potřebnou výchovnou lekci, šetrnou a laskavou, dostala i ta, která ji potřebovala jako sůl. Jsou to maličkosti, ale na maličkostech stojí i věci velké. Možná by stálo za úvahu koupit si do zásoby v některé z prodejen Karmelitánského nakladatelství pár těchto pohlednic, aby je člověk měl hned po ruce pro případ, že by se rád někomu omluvil a neleze mu to z pusy. Maličkost za pár haléřů a jak je vidět, sloužit to může, i jako příklad hodný následování, ještě dlouhou dobu.

Začíná postní doba, v níž se křesťané po dobu čtyřiceti dnů připravují na Velikonoce, aby je pak mohli prožít v radosti a naději. Taková příprava předpokládá především dát si do pořádku svůj vztah s Bohem a s bližními. Návodů, jak na to, mají v Novém zákoně celou řadu. Ale co lidé, kteří dosud Boha nepoznali a Bibli nemají? Čeho se mají chytit? Myslím, že není třeba chodit daleko. Stačí jen vnímat hlas svého svědomí a reagovat na něj. Možná by pro začátek stačilo napsat si seznam lidí, na které jsem v posledním roce nebyl zrovna nejmilejší a v postní době je obejít s pohlednicí, případně i s kytičkou. Je vyzkoušené, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Zavolám-li upřímně a z celého srdce "odpusť" - to by bylo, aby se neozvalo "ODPUSŤ, ODPusť, odpusť".