Duchovní služba v armádě pro mne znamená a s blížícím se koncem mého působení v zeleném obrovsky pestrou škálu intenzivních setkání a zážitků. Vnímám to jako velké privilegium a také jako velký osobní dar od Hospodina. Jednou z těch zvláštních a myslím, že i docela ojedinělých možností, které mi nabízí má služba vojenského duchovního, je mnohdy velmi spontánní a bezproblémová spolupráce s roztodivnými jednotlivci i s různými skupinami naší společnosti. A to velmi často také s těmi, kteří by kvůli mnoha hluboko zakořeněným předsudkům, jež stále v naší společnosti o církvi a křesťanech panují, asi jen stěží hledali cestu k civilnímu knězi. Mezi takováto nádherná setkání patří i dnes docela intenzivní spolupráce s hnutím Stonožka paní Běly Gran Jensen, která díky svému charismatu a obrovskému entuziasmu nadchla české školy ke snaze pomáhat nezištně druhým.

Jako vojenský kaplan se Stonožkou potkávám ve dvou zcela rozdílných polohách. Tou první, častější a méně slavnostní jsou chvíle, kdy se sejdeme s paní Jensen na palubě letadla, které míří za našimi vojáky do zahraničních misí a veze s sebou vedle nutných vojenských věcí i pozdravy a pomoc stonožkových škol. Hračky, sešity i sanitky či peníze na vybavení a opravu škol. Jsou to setkání často velmi příjemná ale mnohdy také hektická, tak jak to ve vojenském životě většinou bývá. Pokaždé ale mají v sobě takový nezapomenutelný dynamismus naděje, že i když je nám všem jasné, že pastelky či nová tabule nemohou vyřešit hluboké problémy lidské nenávisti a lidského utrpení, že přesto má takováto pomoc obrovský smysl. A to nejen pro ty, kteří jsou obdarovaní ale také pro vojáky. Paní Běla a její Stonožka jsou pro nás kaplany velkými spojenci v duchovním boji s vnitřní lhostejností a rezignací našich vojáků, kteří jsou dnes a denně v zahraničních misích konfrontováni se zlem. Nadšení s jakým děti pomáhají jsou často schopny znovu oživit mnohdy téměř zasutou naději řadových vojáků, že i v Kosovu či Afghánistánu bude jednou možné normálně žít.

Já se ale každoročně moc těším zvláště na to druhé setkání, které má úplně jiný charakter. Na setkání ve vojenském kostele v Praze na Hradčanech, do kterého se v prosincovém čase doslova nahrne spousta dětí z různých koutů naší země, abychom společně s trochou již předvánoční nervozity slavili bohoslužbu proseb a díků, ve které jakoby bereme do náruče a děkujeme za všechno to konkrétní a usilovné, co stonožkové děti za celý rok vykonaly. Kdy ale také v prosbách a modlitbě předkládáme před tvář Nejvyššího všechno to trápení a různé bolesti, které do náruče vzít neumíme.

A tak zapalujeme svíčky a vyslovujeme společně své prosby: děti, učitelé, vojáci, každý se svojí vlastní vírou, se svým vlastním pohledem na svět. Společně vyjadřujeme svou naději, že dobro může vyhrát a že pomáhat druhým není známkou slabosti či naivity.

Jsem přesvědčen, že pro většinu dětí i pro mnohé učitele je to vlastně jediná bohoslužba, které se během roku účastní. A o to je radostnější, že se účastní aktivně a tak nějak samozřejmě…

Tato bohoslužba je pro mne pokaždé velmi silný zážitek, za který jsem Stonožce vděčný, zážitek společné lidské naděje, která je dětsky prostá a důvěřivá - a proto pro děti mnohdy velmi bezprostřední. Zážitek naděje, ke které se však my dospělí mnohdy probojováváme přes moře našich různých zklamání a s velkým úsilím. Zážitek naděje, o kterém jsem přesvědčen, že není ani falešná ani naivní neboť za ní stojí živý Hospodin.

Viz: www.stonozka.org

***

On-line rozhovor s hlavním vojenským kaplanem - podplukovníkem Tomášem Holubem proběhne v úterý 25.4.2006. Do rozhovoru se můžete zapojit i vy! Otázky lze klást již nyní