„To byla ale nádhera,“ vydechla jsem ještě celá uchvácená. Byly jsme s kamarádkou na koncertě známé operní pěvkyně a dosud jsme se nemohly vzpamatovat z tak silného zážitku. „Na to ani snad nejsou slova, jaká to byla krása,“ doplnila mé chabé zhodnocení kamarádka. „Měla jsem dojem, že jsem zažila kousek nebe,“ pokusila jsem se zformovat své pocity do slov, „chce se mi plakat a smát se a lítat a udělat něco skvělého, dobrého, co by taky někoho potěšilo. Jako bych byla tím, co jsem slyšela, uvnitř nějak lepší.“

„Co myslíš, byl v tom Bůh?“ položila otázku po chvíli uvažování moje kamarádka. „Nebyly to žádné křesťanské písně, ani v nich o Boží věci nešlo, pokud jsem tomu rozuměla, a ani ona, ta zpěvačka, se přece k Bohu nijak nehlásí. Mám pocit, že si vzpomínám na nějaké články o ní, kde se psalo, že je rozvedená a žije na hromádce s dalším mužem. Tak to asi křesťanka nebude... Ale stejně jsem v tom cítila dotek Ducha svatého. Úplně tak, jak jsi to říkala: Chci být po takovém zážitku lepším člověkem. Jakoby z vděčnosti za takovou krásu.“

Klopýtaly jsme nočním městem na nezvykle vysokých podpatcích svých večerních střevíčků a naše blažená srdce se stále chvěla ze silných dojmů mimořádného uměleckého zážitku. „Já myslím, že to byl Bůh. Věřím tomu,“ prohlásila jsem najednou rezolutně, neboť jsem si vzpomněla na jedno místo z Písma, které jsem dnes ráno četla. „Proč si to myslím?“ odpověděla jsem na nevyřčenou otázku, „protože všechny dobré dary jsou od Boha z nebe.“ „Hm, máš pravdu,“ uvažovala nahlas kamarádka, „Bůh není kádrovák a dává své dokonalé dary každému.“ „Přesně tak,“ zajásala jsem, „ani my nemusíme kádrovat tu paní zpěvačku, jak žije, co vyznává a tak, ale můžeme se vděčně radovat, jak jí Pán Bůh nadělil.“ Zdálo se, že se naprosto shodujeme. „To teda, jo. Ona svou hřivnu rozhodně nezakopala. Pamatuješ, na tu tichoučkou árii úplně na konci?“

***

Se svolením převzato z knihy O darech s Hanou Pinknerovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství


***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde