Slovo pokora se zdá divné a archaické. Má ještě dnes nějaký praktický význam?
Zemitost je klíč k životu
Latinské slovo humilitas souvisí se slovem humus, tzn. "země". Je-li člověk zemitý, stojí-li pevnýma nohama na zemi, pak je "humilis" – pokorný. Znamená to, že zná své přednosti i omezení, své klady i zápory, umí pravdivě reflektovat svůj život, své jednání a své hranice… Pokorný člověk ví, že dokáže jak skvělé a dobré věci, tak i věci zlé. Pokorný člověk ví, že je omezen svými náladami, pocity, zraněními, svými pudy a potřebami. Jen takový člověk může být prospěšný sobě a svému okolí. Naopak člověk, který se neodvažuje pohlédnout na sebe pravdivě, je slepý a v důsledku toho musí být arogantní a hrubý a násilnický. Pyšný.
Přesná poloha na mapě – nutná pro cestu dál
Pokorní lidé nejsou ti, kteří ze sebe dělají trpaslíky, kteří nepřevezmou žádný úkol, protože si nevěří. Nejsou to ti, kteří pokrytecky říkají: Já, nejmenší z nejmenších. Jsou to naopak ti, kteří se přiznávají ke svému pravdivému obrazu, a vystupují tudíž skromně. Vědí, že i v nich jsou všechny propasti světa, a proto se nad nikoho nepovyšují a nikoho neodsuzují. A protože se sami sklonili k hlíně své pravdy, mohou se stát posly pokory, kteří dovedou napřimovat lidi ohnuté a ztroskotané.
Pokoru lze přirovnat k tomu, když si na cestě autem, či v přírodě (nebo na moři) potřebujeme jednoznačně určit svou polohu na mapě. Ať už jsme se svou momentální polohou spokojení, nebo ne, jen díky přesně určené poloze se můžeme dostat dále ve směru, kam chceme… Pokud si nalháváme, že jsme jinde, než opravdu jsme, nemůže to vést spávným směrem.
Odvaha k pravdě
Pokora jako odvaha k pravdě byla vždy pro křesťany výzvou. Pokud někoho jeho duchovní cesta učinila člověkem povýšeným, který se vyvyšuje nad druhé, koho ovládají pudy a nálady, ten se s pravdou o sobě ještě nesetkal a jeho působení mělo vždy negativní dopad na něho samotného, na jeho okolí a vposledku i na dějinný vývoj.
Humor
Humilitas má cosi společného i s humorem. Pokorný člověk mívá smysl pro humor. Dovede se smát sám sobě, má k sobě odstup. Umí se na sebe podívat s nadhledem, protože si dovolil být takový, jaký je: člověkem země i nebe; plným chyb a slabostí a zároveň lásky hodným, drahým.
Přeji ti, abys ve světle pokory nacházel odvahu
přijmout sám sebe se svou pozemskostí a se svým člověčenstvím.
Pak z tebe bude moci naděje a důvěra přecházet na všechny, s nimiž se setkáš.
Skrze pokoru kolem tebe bude moci vzniknout prostor,
v němž najdou lidé odvahu k sestupu do vlastní skutečnosti,
a tím i k výstupu k pravému životu.
