Bezpodmínečnou lásku ve výchově dítěte můžeme chápat jako světlo, které nás vede. Bez něho se jako rodiče budeme pohybovat v naprosté tmě a nepoznáme, kde jsme a co bychom měli dělat s ohledem na dítě. Toto světlo nám ukazuje, kde se nacházíme my a kde naše dítě a co máme dělat ve všech oblastech výchovy včetně kázně. Pouze takový základ tvoří úhelný kámen, na kterém můžeme budovat nejvhodnější způsob výchovy dítěte a denně tak naplňovat jeho potřeby. Bez základu bezpodmínečné lásky se náš rodičovský úkol stává břemenem plným zmatků, které nám přinášejí zklamání.

Co je to bezpodmínečná láska? To znamená milovat své dítě bez ohledu na to, jaké je. Není důležité, jak vypadá. Rozhodující nejsou ani jeho kvality, sklony nebo handicapy. Není podstatné, co z něho bude, a vůbec nejtěžší na této lásce je to, že nezáleží ani ta tom, jak se dítě chová. Samozřejmě, že to neznamená, že jeho chování se nám vždycky líbí. Bezpodmínečná láska znamená, že své dítě milujeme i přesto, že jeho chování se nám někdy protiví.

Podobně jako jsme hovořili o bezpodmínečné lásce v souvislosti s manželským vztahem, i toto je ideál, který nikdy nenaplníme na sto procent. Ale i v tomto případě platí, že čím více se k ideálu přiblížíme, čím více ho naplníme, tím budeme spokojenější jako rodiče a tím větší bude naše sebedůvěra. Také naše dítě bude spokojenější a šťastnější. /…/

Jestliže je milujeme pouze tehdy, když splní mé požadavky nebo očekávání, budou pociťovat svoji nedostatečnost. Budou si myslet, že nemá smysl se sebevíc snažit, protože nikdy neudělají dost. Bude je trápit nejistota, úzkost, budou se podceňovat. Budou mít neustálé překážky ve svém zrání v citové oblasti a v chování. Znovu si uvědomuji, že za své zrání nenesou odpovědnost jen mé děti, ale i já.
Odpověď, kterou dáme dítěti na jeho nejdůležitější otázku "Máte mě rádi?", předurčuje jeho základní přístup k životu. Rozhoduje o něm naše odpověď.

Dítě nám obvykle klade tuto otázku svým chováním, a proto mu i my odpovídáme vlastním chováním. Odpovídáme nejen tím, co říkáme, ale i tím, co děláme. Dítě nám svým chováním sděluje, co potřebuje. Zda potřebuje více lásky, kázně, přijetí nebo porozumění...

Dítě vnímá naši lásku podle toho, jak se k němu chováme. Dovídá se o ní z našeho chování, z toho, co říkáme a co děláme. Ale to, co děláme, má větší váhu. /.../

Děti si můžeme představit jako zrcadla, která odrážejí naši lásku, ale sami ji nevytvářejí. Jestliže jim projevujeme lásku, ony ji vracejí. Když ji neprojevujeme, nemohou ji ani vracet. Jestliže je naše láska bezpodmínečná, opětují ji bez podmínek. Když je milujeme jen za určitých podmínek, opětují naši lásku stejným způsobem.

Milující rodiče si všimnou okamžiku, kdy jejich dítě zoufale potřebuje soustředěnou pozornost, a věnují se mu, i když se jim to v té chvíli vůbec nehodí.

Co je soustředěná pozornost? Při soustředěné pozornosti se dítěti věnujeme takovým způsobem, že nemá žádné pochybnosti o naší lásce. Cítí, že ho milujeme a že uznáváme jeho práva. Ujišťujeme ho o tom naší pozorností, vážným přístupem a přímým pohledem. Soustředěná pozornost probouzí v dítěti pocit, že je v očích svých rodičů nejdůležitějším tvorem na světě. /... /

Dítě by mělo mít pocit jedinečnosti. Má ho málo dětí, ale jak odlišné je dítě, které ví o své neobyčejnosti. Pouze soustředěná pozornost může dát dítěti poznání a vědomí vlastní hodnoty. Je to velmi důležité pro vývoj sebehodnocení. Je tím velmi hluboce ovlivněna jeho schopnost navazovat vztahy a milovat druhé lidi.

K tomu Mk 1O,13-16 - Ježíš přijímá děti

/…/ Čas pro soustředěnou pozornost se musí hledat! Využívat příhodných situací, ale i si naplánovat čas, který budeme věnovat jen jednomu dítěti. Všechny děti to potřebují - pozor na pasivní děti, které to nedovedou dát najevo! Kombinovat s kontaktem očima fyzický kontakt - zde nabývají většího významu. Vhodnou situací je i případ, kdy dítě nezvládne citově nějakou situaci.
Chvíle soustředěné pozornosti může být jen krátká, může ji tvořit jen několik okamžiků, a přesto může dělat divy. /…/

Je nutno nejen lásku projevit, ale projevit ji vhodným způsobem. Vhodně projevená láska je taková /.../ která dítěti poskytuje potřebnou péči a zaručuje jeho citové zrání spolu s růstem zdravé sebedůvěry...

Nevhodnou láskou je přivlastňování si dítěte, udržování dítěte v přílišné závislosti na rodičích, zacházení s ním jako s věcí.

Rodiče musí dítě respektovat, aby se mohlo stát samo sebou. Jistě to neznamená, že dítě nemá mít žádná omezení a že rodiče mají být příliš shovívaví (každé dítě potřebuje vedení a kázeň). Znamená to, že dítě musíme povzbuzovat k tomu, aby o sobě přemýšlelo, chovalo se přirozeně a uvědomovalo si, že je samostatnou bytostí, která za sebe musí brát stále větší a větší odpovědnost. /…/

Je nebezpečné používat děti jako náhražku vlastní seberealizace - prožívat v nich to, čeho nedosáhli sami! Dítě tak může být nuceno k tomu, na co není zralé. /…/

Naše láska musí být bezpodmínečná. Musíme své dítě milovat takovou láskou, která mu umožní naplnit plán připravený Bohem pro jeho život - ne naše vlastní touhy a sny.

Děti trpí mnohem víc nedostatkem vhodně projevené lásky než tím, že by byly vystaveny nevhodným projevům lásky.


(Ross Campbell: Potřebuji tvou lásku, Návrat, Praha 1992, 65-74; převzato se svolením)