Vydala jsem se sama na dlouhou pouť
Vydala jsem se na pouť do Santiaga de Compostella ve Španělsku. Trasu jsem si zvolila z portugalského Porta. Už v počátku své cesty přemýšlím nad tím, co jsem nejednou četla, že pouť není primárně o cíli, ale hlavně o cestě - co zažiju a co budu muset řešit, co bude krásné a co náročné.
Včerejší první den putování byl tak trošku zahřívací a nyní mě čeká další úsek. Nohy jsou ok, hlava si užívá odpočinek, ale záda trpí pořádně. Už po pár kilometrech zjišťuji, že se mi batoh nějak zařezává do zad a tlačí mě, takže i když měním nastavení a utahuji přezky čím dál víc, není to úplně optimální. Vyřeším to alespoň dočasně tím, že si omotávám mikinu kolem pasu a batoh ať se zařezává do ní. Trošku to pomáhá, ale příjemné to není. Nicméně při těch prvních kilometrech podél pobřeží se mi svět ukazuje ve své plné kráse, je to jako pohlazení po duši. Zlatavým pískem lemovaný oceán zbarvený do nejrůznějších odstínů modré mě fascinuje …
Na cestě k velkému cíli si určuji cíle malé, průběžné a dosažitelné
Přemýšlím o tom, že i když se momentálně cítím celkem příjemně, musím si určit (stejně jako v životě) nějaký systém a řád svého putování. Jasně, vyrazila jsem dnes ráno z ubytovny, až když se mi chtělo, neměla jsem plán, jen čistou hlavu… Pro dnešní den mi ale chyběl přesný cíl a nechala se jen tak vést. Takové putování je většinou snadné, ale právě kráčejíc krok za krokem jsem si uvědomila, že abychom na své cestě došli do cíle, musíme mít alespoň nějaký rámcový plán. Ať už totiž v životě děláme cokoliv, je důležité neupínat se jen na jeden velký cíl vzdálený někde daleko v nedohlednu. Na cestě k velkému cíli si určuji cíle malé, průběžné, dosažitelné, ať se mám z čeho postupně radovat. Průběžná radost z toho, čeho průběžně dosahuji, mi dodá sílu k dalším krokům.
Po dalších pár kilometrech si tedy plán zapisuji: každý den ujít alespoň dvacet pět kilometrů, současně ale nepřekročit třicet kilometrů, rozdělit si trasu na kratší úseky. Makat, ale i odpočívat. Taková námaha pro tělo prostě není sranda a kvalitní odpočinek je důležitý. Přemýšlím, jak si denní etapu rozdělit po osmi či devíti kilometrech. Mezi každým takovým úsekem bych si chtěla dát pauzu, oběd, svačinu nebo kávu, ale rozhodně bych měla i odpočívat.
Zda to zvládnu, o tom rozhoduje moje mysl
Umím se přemoci, umím se zapřít, nesmí mi chybět nasazení. Tahle cesta si vyžádá úsilí a dřinu, ale nesmím být hluchá ani ke svému tělu a překračovat své zdravotní limity. To si sama sobě neustále připomínám. Ano, jsem totiž schopná na to v nadšení z cesty zapomenout. Ovšem mé nadšení začínají postupně střídat pocity únavy a vyčerpání. Nejednou v průběhu dne zažívám krizi. Nohy bolí, batoh tlačí a cesta ubíhá pomalu.
Při těchhle prvních drobných krizích si uvědomuji čím dál více, že jsem to především já a moje mysl, kdo rozhoduje o tom, jestli to dám. Je to o touze, odhodlání i víře, že to mohu zvládnout. Nic v životě, co skutečně stojí za to, snadné není, a není to zadarmo. Uvědomuji si jedno: tím, že jsem udělala první kroky tímto směrem, tím jsem vystoupila ze své komfortní zóny. Natvrdo, razantně a plná odhodlání. Bylo to náročné, někdy to i bolelo, ale jedině posun mimo naši komfortní zónu nám umožňuje růst. A tato cesta, ať už ji dokončím, nebo ne, mě toho určitě ještě hodně naučí.
Život není o tom, kolik kilometrů ujdu, ale JAK je ujdu
Život je cesta a já jsem poutník. Každý z nás je celoživotním poutníkem. Cesta ale není o tom, kolik kilometrů a jakou rychlostí ujdu, ale především o tom, JAK je ujdu a zda dojdu do cíle nebo se po cestě ztratím.
Cesta je o tom, jak zvládnut to příjemné i nepříjemné současně - a co si z toho můžu odnést. To náročné mě posílí a umožní mi další kroky k růstu. To krásné, co na cestě prožiju, to ve mně zůstane navždy.
