NECHCI žádného psa!
Tak se nažer a kliď!
V průběhu let jsme měli několik psů, ale dva z nich jsou v mých vzpomínkách stále jako živí. Jmenovali se Máma a Archie.
Máma přišla na náš dvůr původně asi umřít hlady, když jsme s manželem žili v Libérii. Viděla jsem, jak se kůží potažená kostra zhroutila na hranici našeho pozemku. V tu chvíli jsem cítila zoufalství a vztek. Další z řady západoafrických tragédií, se kterou jsem nemohla nic udělat. Pomyslela jsem si: zase jeden z trýznivých důkazů lidské krutosti a nepřátelství narušené přírody.
Chtěla jsem, aby se sebrala a pošla někde jinde. Což neudělala. A já naštvaná – jsem jejím směrem hodila nějaký starý chleba a zavřela jsem se doma. Dalšího dne se fena posunula o maličko blíž ke dveřím: tentokrát jsem nemusela házet jídlo tak daleko a tak jsem jí při té příležitosti řekla: „Já NECHCI žádného psa, je to jasné? Najez se a pak se odsud kliď!“
Za týden byla už na verandě. Vypadala mnohem líp a vypadalo to, že je mou přítomností potěšena. Zřejmě ji předtím nikdo úmyslně nekrmil. Liberijci v našem městě nedělali se psy nic jiného, než že na ně házeli kameny, když se k nim přiblížili až moc. Většina zvířat proto byli divocí, vzteklí podvraťáci. Tato fena ale vůči nám žádný vztek nepociťovala. Byla odhodlaná žít na naší terase, tak jsme jí dali jméno – Máma, protože bylo jasné, že nedávno měla štěňata.
Někdy tou dobou jsem si koupila plechovku s etiketou „Vídeňské párky“. Nedaly se jíst, a tak jsem jeden párek přinesla na terasu pro Mámu. Nikdy předtím jí asi nikdo párky nedal, dokonce ani tak hnusné, jako byly tyhle. Když jsem jí jeden podávala, nevěřícně se na mě podívala – to přece nemohlo být pro ni! Protože si párek sama nechtěla vzít, položila jsem ho přes její přední packy. Dokonce i pak tam seděla dost dlouho, než jsme vešli zase dovnitř, přinesli si foťák a vyfotili ji, jak v úžasu zírá na nádheru párků. Nakonec, když byla přesvědčená, že smí, je snědla.
Fena jménem Máma s námi žila rok. Každý den se mnou chodila do vzdělávacího centra, kde jsem pracovala, a pak se vyhoupla na terasu a čekala na mě. Večer se mnou chodila na hodiny školení pro učitele, kde jsem vyučovala. Vždycky se tam stočila do klubíčka pod lavici. Každý ve městě mohl snadno zjistit, kde jsem, podle toho, jestli viděl venku psa, nebo ne.
Přibrala na váze a její vystouplá žebra se vyplnila masem, ale nikdy nebyla hezká – měla netopýří uši, špičatý nos a nehezkou karamelovou barvu. Pro místní psí dobyvatele ale byla hezká dost a brzy jsme měli v krabici na verandě štěňata. Byla jim dobrou mámou. /…/
V našem městě pak jednou vypukla epidemie psinky. Naše Máma onemocněla a během 36 hodin byla mrtvá. Poslední hodiny svého života ležela na verandě, tam, kde byla doma, natažená na boku, a v agónii lapala po vzduchu. Nemohla jsem dělat nic, než bezmocně truchlit a vztekat se. Naklonila jsem se nad ni a hladila jí po hlavě: poslední, co udělala, bylo, že na mě zavrtěla ocasem.
A teď máme Archieho. Je to shetlandský ovčák, kterého jsme dostali od organizace pro záchranu psů. Přijali jsme ho mezi sebe v září. Nejdřív byl vystrašený úplně ze všeho. Museli jsme ho nechávat na vodítku i doma, abychom ho mohli v případě potřeby chytit. On ale zoufale toužil po lásce a teď už se k nám tulí na sedačce a dává najevo svou spokojenost a úlevu z toho, že je v bezpečí s někým, kdo není nebezpečný. Když píšu tuto povídku, sedí pod mým počítačovým stolkem, a když vstanu, bude všude chodit za mnou.
Slovo „pes“ je i nadávka, ale…
Slovo „pes“ je skoro ve všech kulturách nadávka. Určitě existují psi, které jsem ráda neměla. Psi mě několikrát vyděsili, pokousali a obtěžovali. Psi mají blechy a nepříjemné návyky. To všechno chápu. Ale naši psi, zvláště pak Máma a Archie mi lépe než jakékoli pojednání nebo kázání názorně ukázali co to znamená víra, naděje a láska.
Psi mi ukázali co to znamená věřit
Schopnost věřit, že po celoživotním týrání se něco může změnit, že někdo může být jiný. Víru, že minulá zkušenost nemusí vždycky omezovat budoucí možnosti. Měli důvěru ve mně – v člověka, který je často otrávený, netrpělivý a rezistentní vůči sentimentalitě. Jejich důvěra mě přiměla jednat více jako ten člověk, jakým si mysleli, že jsem.
Šťastného psa výstižně popisuje slovo naděje
Naděje je zcela jistě určující charakteristikou šťastného psa. Každý svůj bdělý okamžik tráví v radostném očekávání:
Jídlo? Jídlo? Jídlo? Jídlo?!
Pohlazení? Pohlazení? Pohlazení?!
Procházka? Procházka? PROCHÁZKA?!
Jenom fyzická smrt ukončí jeho naději na štěstí, a dokonce i tehdy, na prahu smrti, lze jeho pozornost odvést od neodvratného umírání ještě jednou poslední nadějí: Pohlazení? P o h l a z e n í ?
A láska
Čím jsem si já zasloužila lásku těchto nádherných tvorů? Lásku, která se projevuje neustálým odpouštěním bez jakýchkoliv otázek a zášti. Lásku, která má radost z mé pouhé přítomnosti. Lásku, která zapomíná na sebe a vidí jen druhého.
Bože věrný a dobrý,
děkuji ti za tvou společnost.
Našla jsem ji v neobvyklé formě.
Je snad toto přátelství připomínkou ráje,
předobrazem tvého království, jež přichází?
Dej, ať se připravím na nové nebe a novou zemi tím,
že se ve víře, naději a lásce
stanu podobnější našim psům.
Amen.
