Nikdy dřív jsem si neuvědomila, kolik věcí beru jako samozřejmost a vůbec se nad nimi nepozastavuji. Například to, že člověk polyká. No prostě polyká, ne? Až teprve pobyt v porodnici, kdy jsem mohla nahlédnout na novorozenecké oddělení a seznámit se jen s malou částí problémů, které se tady řeší, mě pořádně vyučil. Byla to intenzivní lekce vděčnosti.
Moje dceruška se narodila hrozně malinká, a tak strávila své první týdny v inkubátoru. Tam ji krmili sondičkou přímo do bříška. Když se odvážili ji vyndat, konečně nastal čas opravdového krmení. Mateřské mléko jsem disciplinovaně odstříkávala, takže ho bylo dost, kde by tedy mohl být problém? Jenomže holčička ode mne pít nechtěla. Křičela hlady, ale aby pořádně sála, to ne. Po několika marných zápasech, které vždycky končily lahvičkou, jsem se na ni už vážně zlobila.
„Co mi to provádí za lumpárny?“ stěžovala jsem si manželovi, který za mnou přišel do porodnice. „Jak to, že se nechce napít ode mne, vždyť Anička pila od narození jako duha“. Zaslechla nás taky maminka z vedlejší postele. Ta docházela kojit na stejné oddělení se mnou. Nikdy jsem si nevšimla, jaké zápasy vede ona, protože jsem byla plná svých problémů se svou dceruškou. Teď mi ale řekla: „To máte, paní, štěstí, že vám vůbec pije. Náš Honzík se narodil předčasně a vůbec nemá sací reflex. Věděla jste, že k tomu, aby dítě mohlo pít, je potřeba souhry tří reflexů? Sát, udržet v pusince a polknout? Když jeden chybí nebo to nějak neladí dohromady, dítě se prostě neumí napít? My jen doufáme, že se to u něj ještě vyvine. Jinak totiž...“ a smutně se od nás odvrátila.
Musím přiznat, že jsem se hluboce zastyděla. Co všechno považuju za naprostou samozřejmost a on je to přitom vzácný dar...
Se svolením zpracováno podle knihy
O darech s Hanou Pinknerovou,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
