Opravdu nemáš strach z toho, až jednou přijde zubatá?

Zubatá s kosou je pro mě pohádková bytost stejně jako třeba čarodějnice, ježibaba nebo devítihlavá saň.  Těch se taky nebojím. Nikdo takový si pro mne přijít nemůže, jednoduše proto, že neexistuje. Ale až moje smrtelné tělo doslouží, Ježíš mi ukazováčkem pokyne, něžně vysloví mé křestní jméno, široce rozevře svou milující náruč a já mu do ní skočím. V duchu si to nacvičuju každou chvíli. Vnímám jeho přítomnost, jeho blízkost, jeho nekonečnou lásku, věřím každému jeho slovu a často mu opakuji, že mu děkuji a důvěřuji, že ho miluji, že je můj Spasitel, jediný prostředník mezi mnou a Bohem Otcem. Na našem vzájemném vztahu nemůže smrt vůbec nic změnit, na to nemá páky. Náš vztah je založen na lásce a láska je nesmrtelná, nezničitelná, věčná. Tečka.

Co nám pomáhá připravit se na vlastní smrt?

Když řeknu, že chudoba, hrozí nebezpečí, že to někdo špatně pochopí. Představí si hmotnou bídu a zaťuká si na čelo. Neříkejme tomu tedy chudoba, ale odevzdanost. Asi je to i přesnější. Odevzdanost jako vědomé a včasné oprošťování se ode všeho, co mě svazuje, zbytečně zaměstnává, okrádá o drahocenný čas, na čem nezdravě lpím, čeho se držím a nechci to pustit.

Odevzdanosti se učíme celý život. Málokdo je schopen dobrovolného aktu odevzdanosti už v mladém věku.  Tak to holt musí jít nedobrovolně. Jak život běží, sám si nás na budoucí úplné odevzdání připravuje. Nejdřív nám vezme mléčné zuby, na čas nám sice dá druhé, ale  později budeme nuceni, chtě nechtě, odevzdávat jeden po druhém i ty. 

Zakládáme si na hladké pleti, a začnou se objevovat první vrásky. Je moudré to přijmout a netrápit se tím. Někdo na chirurgii odevzdá žlučník, další zas nohu nebo jinou končetinu, pak přijde důchod, někdy invalidní, v lepším případě starobní, začnou se objevovat výpadky paměti. Do toho se každou chvíli v poštovní schránce objeví nějaké parte... Nechci tě tím děsit, ale když se ptáš, co ještě pomáhá připravit se na smrt, tak ti odpovídám. Je to odevzdanost. Vřele doporučuju akt odevzdanosti do rukou Božích trénovat pravidelně, pokud možno denně, a to už od mládí.

Vyplatí se to, protože pak tě nic nezaskočí. Ani smrt ne.