Člověk zaměřený jen na sebe

Opravdový vnitřní pokoj, vyrovnanost a harmonii nikdy nezakusí člověk zaměřený jen na sebe. Myslí si, že je lepší než ostatní, je plný posuzování a pohrdání. Chce si vystačit sám a žije v iluzi, že všechno umí lépe než druzí. Člověk zaměřený jen na sebe chce mít svůj život zcela pod kontrolou a chce si ho řídit sám podle toho, co považuje za nejlepší. Tím si ale zadělává na velký problém a  starosti.

Úporná snaha vypadat perfektně a bezchybně

Člověk zaměřený jen na sebe velmi dramaticky prožívá každé osobní selhání, každou situaci, která navenek ukáže jeho omezení, jeho chyby či křehkost. Proto se pořád cítí ohrožen a neustále žije v přesvědčení, že musí bránit svůj značkový sebeobraz. Má snahu ukazovat druhým perfektní a bezchybnou tvář, což je ovšem těžké břemeno.

Člověk zaměřený jen na sebe si v neustálém stresu klade otázku: "Co si o mně druzí myslí?" Ostatní lidi totiž mnohdy považuje za rivaly nebo přinejmenším za ohrožení. Takovému člověku hrozí, že se utvrdí ve svém perfekcionismu, v nároku dělat všechno dokonale a být ve všem lepší než druzí. A to je pro něj zdrojem neustálého stresu. Perfekcionismus je jedním z úhlavních nepřátel vnitřního pokoje.

Neustálé zápolení se sebou i s druhými

Člověk zaměřený jen na sebe ale neustále s někým zápolí: Zápasí s Bohem, protože se odmítá nechat vést jako dítě a spoléhat se na Boží moudrost. Válčí i s druhými, protože na ně žárlí, vidí je jako své soupeře, případně jimi pohrdá. Pořád s ostatními soutěží a to ho velmi unavuje.

Bojuje i se sebou samým, protože nedokáže přijmout svou křehčí stránku, svou bídu, kterou si ale v sobě nese každá lidská bytost! Bude proto zápolit i se životem, protože vyžaduje, aby se mu vždycky jen dařilo; odmítá přijmout životní okolnosti, které odhalují jeho nedostatky, bezmocnost a křehkost.

Zcela jinak žije zemitý člověk

Zemitý člověk svůj život prožívá zcela jinak a má úplně jiné postoje. Je-li konfrontován se svými omezeními, se svou křehkostí či chybami, v klidu je přijímá. Když se mu stane, že se střetne se svou nedokonalostí anebo udělá chybu, nehroutí se a neztrácí odvahu, ale zůstává klidný. Zvedne se a s důvěrou se vrhne do Boží náruče. Celou svou důvěru vkládá do Božího milosrdenství, nikoli jen v sebe sama.

Zemitý člověk pokorně přijímá skutečnost, že k němu patří chyby i pády a že často potřebuje odpuštění. Přijímá fakt, že svůj život definitivně nenaplní a nespasí sám, ale že spása se nabízí jako dar od Boha. Raduje se z toho, že je závislý na Boží dobrotě.

Žít v pokoji a harmonii

Ve vyrovnanosti, pokoji a harmonii může žít jen zemitý člověk. Bude žít v pokoji s Bohem a nechá se jím vychovávat. Bude žít i v pokoji s druhými lidmi, protože je přijímá takové, jací jsou, a je vůči nim otevřený. S nikým nesoutěží; nepotřebuje nad nikým zvítězit.

Zemitý člověk bude ve vnitřním pokoji i se sebou samým, protože přijímá svou křehkost a své nedokonalosti, neznepokojuje se kvůli svým chybám nebo pádům. Bude v pokoji i s vlastním životem, protože si nenárokuje, že musí všechno ovládat či mít pod kontrolou. Dokáže přijímat skutečnost takovou, jaká je, a odevzdávat se do rukou Božích.

Pojmy:

  • Zaměřenost jen na sebe, soběstačnost a sebestřednost se dá vyjádřit i prastarým slovem: pýcha
  • Zemitost, pravdivost vůči sobě i druhým a jistá odevzdanost se dá vyjádřit prastarým slovem: pokora

„Navzdory všemu byste měli pokoj, kdybyste dokázali vidět Boží prozřetelnost i ve všech vašich nesnázích. Kdybyste uvěřili, že nade vším, co se děje tady na zemi, bdí nekonečná Láska. Tehdy byste pochopili, jak přesnou roli hrají tyto nesnáze ve vašich životech, respektive jak napomáhají vašemu vnitřnímu růstu.“ (podle: Marie-Étienne Vayssière)

„Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči,
neženu se za velikými věcmi pro mě nedostižnými.
Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně;
jako dítě, tak je má duše ve mně.
Doufejte v Hospodina nyní i navěky“ (Bible, Žl 131,1-4).