„Naše manželství mě zklamalo, duchovně se s manželem neshodneme a problémy máme i v jiných oblastech. Jak se ujistit, že naše manželství bylo Boží vůlí? A pomůže mi Bůh vždycky, i když jsem se zmýlila?“

Dovolte mi, abych poukázal na výčitky svědomí, které působí této ženě opravdovou úzkost. Rád bych jí jasně řekl, že ji tyto výčitky ctí (neboť kdo si přeje konat podle Boží vůle, jde přesně po cestě k svatosti), ale jedná se tu o neopodstatněné výčitky! 

Avšak zůstává následující otázka: Jaká byla Boží vůle ve vztahu k této ženě? Chtěl pro ni Bůh tento sňatek?

Co lze potvrdit s jistotou, je, že vůle Boží, jak říká svatý Pavel Soluňanům, je „ vaše posvěcení“ (1 Sol 4,3). A manželství není, pokud vím, překážkou k posvěcení. Není naopak příležitostí růst ve dvou, podpořit toho slabšího na cestě k Bohu a někdy ho přivést k tomu, aby si i přes naši nedokonalost zasloužil nebe?

Bůh nám neukládá, abychom šli po určité dráze

Bylo přesně podle Boží vůle, aby zvolila sňatek, nebo si spíš pro ni Bůh přál jiného manžela?

Odpovím bez váhání, že Bůh nemá hotové plány týkající se člověka od chvíle, kdy ho jeho volba nezbavuje možnosti posvěcení.

Není Bůh dobrý otec? Není dobrým otcem rodiny ten, kdo má pro každé ze svých dětí životní plán. Asi by nebylo dobré, kdyby řekl: „Budeš lékařem jako já.“ Nebo: „Vezmeš si toho, koho jsem pro tebe vybral.“

Jistě, rodiče mají právo mít přání týkající se svých dětí. Je dokonce nezbytné, aby je měli, aby si dítě bylo jisté, že je předmětem péče a že je vedeno v mezích možností, jež jsou závazné. Ale taková přání by se neměla stát příkazy, které by už nerespektovaly autentickou osobnost dítěte.

A tak si můžeme myslet, že Bůh nám dává sny, ale určitě nám nevnucuje cestu.

Bůh stvořil člověka svobodného, a hraje tedy hru se svobodou. Úplnou. Takže i za předpokladu, že by naše tazatelka někdy pocítila silné povolání k duchovnímu životu (která ušlechtilá dívka by ho nepocítila mezi patnáctým a sedmnáctým rokem?), byla by na ně mohla svobodně odpovědět.

Mladík v evangeliu smutně odešel, to je pravda – ptal se po možnosti a propásl příležitost být jedním ze svatých, kteří jsou dnes naší církví uctíváni. Přesto nebyl zatracen! Můžeme dokonce doufat, že se časem změnil díky nezapomenutelnému milujícímu pohledu, jejž na něj Kristus upřel.

„Povoláním Boha je odpouštět“

Bůh nás stále miluje. Zvlášť v našich slabostech. Dokonce, i když se stavíme na odpor k jeho výzvám a odmítáme je, dokonce i kdyby došlo ke zřejmému provinění (což není tento případ!), dostalo by se nám od Boha odpuštění a daru omilostnění.

„Tam, kde se hojně vyskytuje hřích, rozhojňuje se milosti,“ říká svatý Pavel. Lepší je poslouchat svatého Pavla než výroky toho či onoho vychovatele, který nám může třeba říci: „Když nebudeš poslouchat Boží hlas, Bůh tě nechá padnout a tvůj život nebude opravdu šťastný.“ Jestliže se pak na zvolené cestě setkáme jen s trochou obtíží (a na všech cestách světa jsou výmoly!), budeme přesvědčeni, že jsme se zmýlili. Že jinde „by nám pšenka lépe kvetla“.

Takže největší chybou by opravdu bylo pochybovat o Boží lásce. Znamenalo by to představovat si Boha jako otce švihajícího rákoskou, který má zlost na dítě, jež se do písmene neřídí jeho plánem. Znamenalo by to zapomenout, že „povoláním Boha je odpouštět.“

„Mým povoláním“ je můj manžel

Navíc Boží představa o nás se projevuje také životními okolnostmi. Ptala se dostatečně ona tazatelka, zda v Boží představě spojené s její osobou je přesně tento muž, který jí jednoho dne zkřížil cestu? Jistě, asi neodpovídal ideálu manžela, jaký očekávala. Která žena nesnila o idylickém manželství, kde se spojení srdcí vyjadřuje úžasnou shodou, hlavně po stránce duchovní? Kde budou oba „dělat všechno společně“, od snídaně po společnou modlitbu? Kdo nikdy nesnil o dokonalém manželovi…, který neexistuje!

Ale to není podstatné. Podstatné je dokázat si osvojit přesvědčení, že s tímto manželem, takovým, jaký je, lze navzdory svým vlastním nedostatkům jít stoupající a krásnou cestou, jež nás připraví na věčné manželství, jediné, které nepřináší zklamání. Filozof Alain řekl v podstatě toto: Není důležité správně zvolit, ale přičinit se, aby volba, kterou jsme uskutečnili, byla dobrá.

Tedy dnes Bůh na té ženě nežádá, aby snila o jiné cestě, ale aby správně chápala, že od té doby, co přijala svátost manželství, je napříště její manžel „jejím povoláním“: Boží výzvou v jejím životě spojeném s rozumnými přáními.

Když bude tato žena milovat svého manžela, udělá, co na ní Bůh žádá, a tedy stejně tak bude milovat Boha. Je jen jediná láska!

Řekne mi, že její láska roste? Je to tedy báječné! Ať miluje a nechá se milovat. Má na to plné právo. A její manželské štěstí může jen těšit Boží srdce!   

Se svolením zpracováno z knihy Denise Soneta
Miláčku, netrap mě,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy najdete zde.
Redakčně upraveno.