Věřím, že laskavý čtenář nenabude dojmu, že jsem příliš popustil uzdu své fantazii, když se s ním nyní, teorií výtvarného umění nepoznamenán, podělím o několik dojmů z bohoslužby za náš národ u oltáře sv. Václava v bazilice sv. Petra ve Vatikánu.
Pojem “české nebe” jistě nemá znamenat, že by v nebi bylo něco jako “česká sekce”, podobně jako ji má třeba vatikánský rozhlas. Jednou z úžasných vlastností nebe (nakolik se ubohý smrtelník může domýšlet, jaké to v nebi je) je jistě skutečnost, že tam už právě žádné sekce a žádná rozdělení nebudou. Inspirováni sv. Pavlem věříme, že v nebi už nebude lidstvo rozděleno ani na Židy a Řeky, ani na Čechy a Němce, ale všichni budou jedno v Kristu. Z lidského pohledu ovšem (a zde se nejedná již pouze o nějaký názor, nýbrž pravdu víry) je na nebi přitažlivé právě naděje, že jsou v něm naši přátelé, kteří nás na věčnost předešli. Ty, kteří již došli naplnění svého povolání a plně se stali takovými, jakými je toužil mít Bůh, nazýváme svatými. Ti, kdo měli rádi lidi a modlili se za ně již na zemi, jistě v této pomoci neustávají ani v nebi. Pro nás žijící na tomto světě je velkou pomocí, obracet se s prosbou o přímluvu ke konkrétním lidem, z nichž některé jsme i osobně poznali, nebo si dokonce na ně s úctou uchováváme nějakou hmotnou památku.
V tomto smyslu nás jistě může těšit, že jako jediný národ máme ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu oltář našeho národního patrona sv. Václava, a to již od dob císaře Karla IV. Mozaika Il Re boemo (Český král), kterou na oltáři lze vidět dnes, pochází z roku 1740 a vznikla podle obrazu namalovaného roce 1632. Jeho autorem je římský malíř Angelo Caroselli, Caravaggiův žák.
Oficiální průvodce svatopetrskou bazilikou poznamenává, že ve srovnání se sousedními obrazy mučedníků od Poussina či Valentina vypadá sv. Václav “krotce”. Mne nicméně velmi zaujal. Štíhlá a vysoká postava Václavova ve zbroji a s královskou korunou (nikoliv vévodskou čapkou) tvoří diagonálu z levého spodního do pravého horního rohu obrazu. Jedná se o známou zásadu, která dodává uměleckým dílům dynamiku. Kníže Václav je tváří obrácen šikmo vzhůru, odkud se na něj velice přátelsky usmívá anděl. Svatý Václav k němu výmluvně obrací své oči. Těžiště jeho těla spočívá na levé noze. Potud je sv. Václav obvyklým způsobem zobrazený světec, který je plně ponořen do kontaktu s Božím poslem.
Zajímavá je ale jeho levá noha. Jí se dotýká země pouze zlehka, jenom špičkou. Nabyl jsem dojmu, že je úmyslem malíře zobrazit, jak je kníže Václav rozkročen mezi dvěma světy. Jakkoli již pevně zakotven v nebi, jednou nohou je ještě na zemi. Na té zemi, na niž mlčky ukazuje andělovi, a jeho prostřednictvím poutá pozornost samotného Nebe k tomu konkrétnímu kousku země. Nohama na zemi a hlavou v nebi. Výmluvné gesto jeho pravice chápu jako: ”Vždyť se na ně podívej, Pane Bože, a pomoz jim.”
Divák z obrazu nabývá přesvědčení, že právě touto činností tráví sv. Václav věčnost, pokud je možno vůbec pro věčnost použít jakékoli sloveso vyjadřující běh času. Nevím, zda Caroselli znal naši modlitbu “Nedej zahynouti nám ni budoucím”, ale báječně ji zde vystihl. Dokonce se mu podařilo vystihnout i odpověď svatého patrona, jak mu ji vkládá do úst autor hry České nebe, Jára Cimrman: “Nedám, řekl jsem, že nedám.”
Tvou přímluvu u Boha, svatý kníže Václave, stále potřebujeme!
