Je léto. U nás v domku jsou ubytovaní hosté s velkým černým labradorem. Je to ale starý pes, je vedro, hosté ho nechtějí s sebou všude brát, navíc chtějí navštěvovat zámky a jiná místa, kam psi nemůžou a tak se ho rozhodli nechávat u nás na zahradě. Když tu byl pes první den, vykoukla jsem ze dveří a vidím, že leží na trávníku a v packách drží botu. Jejda, on ji rozhryže! Čí je to bota? Chtěla jsem k psovi běžet a botu mu vyrvat z huby. Ale nebylo to třeba, všimla jsem si, že pes ji nehryže, jen drží v tlapách, a když se na mne vynadíval, položil si na ni zase smutně těžkou hlavu. Byla to bota jeho majitele. Když se hosté vrátili, ptali se, jak se psovi dařilo. Řekla jsem jim o botě (už neležela na trávníku, vrátila jsem ji do předsíně, když to vypadalo, že bude na déšť). Hosté se smáli: „Ano, my mu takhle necháváme naše věci, když je v cizím prostředí, aby věděl, že se vrátíme, že ho tu nenecháme.“
Ano, pes - jmenoval se Garp - potřeboval ujištění, které bude hmotné, aby nezoufal a věřil, že se páníček zase vrátí. Někdy se chováme stejně. Stejně jako Garp. Nevěříme. Podezíráme, nedůvěřujeme. A neuvěříme, dokud nedostaneme nějaký důkaz - nějaké hmotné ujištění – v podobě takové boty nebo něčeho jiného. Pán Bůh nám také řekl, že nás neopustí a nikdy se nás nezřekne. My lidé mu, ale, moc nevěříme. Pořád se něčeho obáváme: Zvládnu to? Co si počnu, když tam budu sám? Jak se mi povede? Pomůže mi někdo? Co budu jíst a pít? Kde budu spát? To vše Pán přece ví, že potřebujeme. A my máme vědět, že Pán bude s námi vždycky a že nám vše potřebné skutečně dá. Ale někdy nám musí dát i tu botu, abychom nejen cítili, ale mohli nahmatat důkaz, že to tak skutečně je. Pojďme důvěřovat i bez bot. Tak to má být. Pojďme důvěřovat bosí.
-kc-
