Mnozí lidé ztroskotávají na vlastní ctižádosti
I to nejcennější v životě může být znehodnoceno nebo dokonce obráceno v pravý opak. Může se to tedy stát například i s prožitkem dosažení nějakého sportovního výkonu, či dobytí horského vrcholu. Existuje nebezpečí, že se touto svou zkušeností budu povyšovat nad druhé nebo se začnu těmito zážitky z hor vychloubat.
Bible líčí trefnou zkušenost z hory pokušení. Poté, co se Ježíš na poušti po čtyřicet dní postil, „ďábel ho vzal s sebou na velmi vysokou horu“ (Mt 4,8). Z vrcholu té vysoké hory mu ukázal všechna království světa a nabídl mu je slovy: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět“ (Mt 4,9). Jde o pokušení moci, kdy jsme někde nahoře (v horách či v životě). A jsme v pokušení zajít dále, než je v našich možnostech a silách. Fascinuje nás to. Ale už mnoho horolezců skončilo nešťastně právě proto, že podlehli pokušení a přecenili vlastní síly v přesvědčení, že dosáhnou všeho, co si usmyslí. Psycholog Manfred Ruoß prokázal, že za úspěchy extrémních horolezců stojí mnohdy nedostatečný pocit vlastní hodnoty, jejž se dotyční snaží kompenzovat právě neúměrným zvyšováním vlastního výkonu. Dříve či později však ztratí zdravou míru a ztroskotají na vlastní ctižádosti. Někteří dokonce přijdou o vztahy ke svým přátelům a partnerům, protože začnou být upnutí už jen na sebe a na to, co dokážou. Ďábel se snaží vlákat Ježíše přesně do tohoto pokušení moci a nakonec do úplné izolace.
Ponižují ostatní, aby si mohli užívat svou „velikost“
Ano, mnoho lidí dnes ztroskotává na vlastní ctižádosti. Díky kariérnímu postupu se dopracovali určité mocenské pozice a nechali se uchvátit mocí, kterou získali. Aby se mohli slunit ve vlastní velikosti, ponižují ostatní. Nikdy nejsou schopni se spokojit s tím, co mají. Nemají dost peněz, bohatství, moci ani vlivu. V takovéto vnitřní nadutosti začnou být slepí k ostatním a vidí výhradně vlastní touhu po moci, uznání a obdivu, touhu být pokládán za výjimečného. Takovýto postoj je ovšem často uvrhne do izolace a jednoho dne sami bolestně zakusí svou křehkost.
V tomto pokušení se však ukrývá ještě další nebezpečí, totiž, že dotyční začínají uplatňovat i v soukromém životě, doma, v rodině, v partnerském vztahu nebo mezi přáteli svou moc. Z pozice moci jednám, když například někomu pohrozím, že ho nebudu mít rád, nebo když mu naháním strach svým přehnaně sebejistým vystupováním, které ho ponižuje. Jiným se zase daří vzbudit ve svém partnerovi výčitky svědomí – i toto je zneužití moci. Dalším případem tohoto zneužití moci je někoho zesměšnit. Proti tomu se člověk jen těžko brání, zvláště když posměváček tvrdí, že šlo pouze o nevinný žert, kvůli kterému přece není zapotřebí se tolik rozčilovat.
Jinou formou uplatňování moci je nutkání neustále někoho zraňovat. V důsledku takového jednání oběť dostane z ubližujícího strach. Mnozí z těch, kteří neustále urážejí všechny kolem sebe, si libují právě v tomto druhu uplatňování moci. Nakonec se ti, kdo jsou uráženi, agresorovi přizpůsobí a podřídí, aby se vyhnuli dalšímu zraňování. Jenže nikdo z těch, kdo zraňuje ostatní, nemůže být skutečně šťastný. Posléze se dostane do izolace a zcela se připraví o schopnost přátelství a lásky.
Být slepý k ostatním je cestou do izolace
Jedním z největších rizik pokušení moci je pokušení povyšovat se nad ostatní, myslet si, že dokážu víc než oni, shlížet z vrcholu svého úspěchu na ty neúspěšné nešťastníky tam dole, kteří pouze uspokojují své banální potřeby.
V této vnitřní nadutosti začnu být slepý k ostatním a vidím výhradně vlastní touhu po moci, uznání a obdivu, touhu být pokládán za výjimečného. Mnozí využívají dobývání horských vrcholů (a jiných všemožných výkonů) jako pokusu o únik ze všedního života k velikášství. Často je to ovšem uvrhne do ještě větší izolace a jednoho dne sami bolestně zakusí svou křehkost.
