Před nedávnem jsem narazila na trefné podobenství: Jeden vězeň strávil mnoho let ve své cele. Každý den se modlil, aby se mu zjevil Bůh. Po zbytek času zíral z maličkého okna na kousek oblohy a vysníval si svět a lidi tam venku. Když nakonec zemřel a setkal se s Bohem tváří v tvář, s výčitkou na něj křičel: „Pane, celé roky jsem se modlil, abys ke mně přišel, a tys to nikdy neudělal.“ „Můj synu,“ odpověděl mu Bůh, „já jsem byl v té vězeňské cele každý den s tebou, ale kdes byl (myšlenkama) ty?“
Naše mysl i naše tělo musí být spolu na jednom místě, aby bylo možné skutečně prožívat život a Boží přítomnost. Bůh nikdy nebude na nějakých vysněných, neskutečných a imaginárních místech. Není tam, kde se mi zdá, že je tráva zelenější. Bůh je příliš skutečný, než aby obýval takováto vymyšlená a vysněná místa. To jediné místo, kde se mohu setkat s Bohem, je to místo a situace, kde nyní právě jsem.
Bože, jsem právě tady
a v mé současné situaci,
nauč mě být zde přítomná a v plnosti.
Kéž se s tebou můžu setkávat a poznávat tě
na cestách svého každodenního života.
