Bylo osm hodin večer, právě jsem zamknul kancelář (naší organizace působící mezi mládeží ze zločineckých gangů v Los Angeles) a chystal jsem se zamířit domů.
V tom se ke mně přikradl zpoza levé strany auta Willy.
„Do pr…, Willy,“ leknu se, „tohle mi nedělej!“
„Sorry, Gregory,“ řekne, „moje chyba. Jde o to, … víš, mám prázdný břicho. Dáš mi dvacet babek?“
„Amigo, moje peněženka je taky prázdná,“ řeknu mu. „Ale pojď. Zjistíme, jestli dokážu vykouzlit nějaký peníze z bankomatu.“
Willy naskočí do auta. Ten kluk je zosobněním chvástavého naparování a vyzývavého vystupování. Je to dobrá duše, ale jeho sebedůvěra je přebujelá jak lev, který chce, abyste věděli, že na jedno sousto právě sežral celého člověka. Je sice členem gangu, ale spíš jen okrajovým – víc ho baví barvitě líčit různé eskapády než být uprostřed nich. Ve svých pětadvaceti letech je Willy ztělesněním podvodníka, který vám vyluxuje peníze z účtu, když si ho pustíte k tělu. Ale dneska večer jsem unavený a chci jít domů, bude snazší mu vyhovět. Nejbližší bankomat je na rohu Fourth Street. Řeknu Willimu, aby raději zůstal v autě, pro případ, že bychom u banky narazili na někoho z jeho nepřátel.
„Zůstaň tady, amigo,“ řeknu mu, „hned jsem zpátky.“
Neujdu ani deset kroků, když slyším tlumené: „Héééj...“
Ohlédnu se a vidím, jak Willy na sedadle spolujezdce pantomimicky naznačuje, že chce klíčky, aby mohl pustit rádio.
Pohrozím mu prstem: „Ani náhodou!“ A pak je na řadě moje pantomima. Sepnu ruce a s přehnanou artikulací vyslovím: „Modli se!“
Willy povzdychne a protočí panenky, ale poslechne. Taky sepne ruce a pohled stočí k nebesům – čirý svatoušek. Pokračuju na cestě k bankomatu, ale už po pár krocích cítím potřebu se otočit a pohledem Willyho zkontrolovat. Najdu ho stále v modlitební poloze. Zjevně si ani moc neuvědomuje, že se na něj dívám.
Vrátím se k autu s dvaceti dolary v ruce a vlezu dovnitř. Něco se přihodilo. Willy je tichý a zamyšlený a v autě se vznáší téměř hmatatelný pocit pokoje. Pohlédnu na Willyho a řeknu: „Ty ses modlil, viď?“
Nepodívá se na mě. Je nezvykle klidný a ztišený. „Jo, modlil.“
Nastartuju auto.
„No a co ti Bůh řekl?“ ptám se.
„No nejdřív mi řek: ‚Zavři zobák a poslouchej.‘“
„A cos udělal?“
„No tak, G.,“ řekne, „co sem asi tak moh dělat? Sklapnul sem a poslouchal.“
Rozjíždíme se směrem k jeho území. Nikdy jsem Willyho takhle nezažil. Je tichý a pokorný – nemá potřebu mě o něčem přesvědčovat, ani mi něco vyvracet.
Ještě pak v autě chvíli povídáme…
Bůh miluje i mě,
ale jaksi s nevolí?
Byl jsem vychován a vyučen, abych jen vyjadřoval souhlas s určitými tvrzeními. Například „Bůh je láska“. Souhlasíte s tím, že Bůh nás miluje, a přesto se vás občas zmocňuje obava, že možná nejste plně součástí onoho „my“. Boží paže se natahují k objetí, ale vy se cítíte být těsně za hranicí toho, kam dosáhnou Boží prsty.
Pak vám nezbývá než přijmout myšlenku, že Bůh vás miluje, a přesto trávíte velkou část svého života s nepříjemným pocitem, že zrovna vás Bůh objímá spíš s nevolí, tak nějak zdráhavě, asi tak nějak: „Trváte-li na tom, tak ano, předpokládám, že i mě musí Bůh milovat.“
A pak přijde chvíle, kterou si neumíte vysvětlit, kdy vás obklopí veškerá plnost Boží – a vy v plnosti poznáte Toho, v němž se „pohybujeme, žijeme a jsme“, jak píše svatý Pavel. V tu chvíli totiž zakusíte, že milovat vás bylo celou tu dobu Boží radostí, že má ve vás zalíbení. A to je něco naprosto nového.
