Vnučka si nasadila babiččiny brýle. „Jak se můžeš skrz to koukat, když vidíš všechno rozmazaný?“ říká s jistotou … a s převahou. Teď si myslí, že si už umí představit, jak vidí svět babička: úplně hloupě a úplně rozmazaně. Má pravdu? Ze svého hlediska jistě. Babička by zase mohla vnučku nutit, aby chodila po světě s brýlemi, i když je vůbec nepotřebuje.
A nejsme tady u příčiny některých velikých sporů mezi pokoleními, společnostmi a lidmi vůbec? Jedni si myslí, že ti druzí se dívají na svět docela nesmyslně a vidí svět rozmazaně. Vzájemně se obviňují, že vidí svět zkreslený a nutí druhé používat svůj způsob vidění, „svoje brýle“.
Kdo má pravdu? Pravdu má zrak, který ukazuje svět takový, jaký je. Pokud druhé respektujeme a dokážeme se zamyslet, jak to, že druzí vidí to, co vidí, dokážeme se na oné základní podobě světa shodnout. Možná potřebujeme odložit neviditelné brýle. Brýle pohrdání a předsudků. Když je odložíme, uvidíme, že náš svět, ten svět, ve kterém společně žijeme, je domovem pro ty i pro ty. Společným, radostným domovem. Domovem dětí i seniorů, vnoučat i prarodičů. Vnoučat, které sami jednou budou seniory… Seniorů, kteří jednou byly malými dětmi. A všech ostatních…
