Před deseti lety zemřel bratr Roger Schutz, zakladatel mezinárodní ekumenické komunity v Taizé. 16. srpna 2005 byl zavražděn během večerní modlitby v chrámu Smíření.
Pro bratra Rogera bylo založení komunity Taizé nerozlučně spjato s přijímáním lidí v nouzi. Po válečných uprchlících a německých zajatcích si v komunitě položil otázku: Koho přijímat nyní?
Na konci války v roce 1945 vyvstala otázka: Kdo právě nyní prochází zkouškami? Jsou to některé děti. Jeden místní mladý člověk založil společnost, která se starala o děti, jež v důsledku válečných událostí přišly o své rodiny. Navrhl nám, abychom jich několik přijali do Taizé. Mužská komunita ale o děti pečovat nemůže. Požádal jsem tedy svou sestru Geneviève, zda by se na nějaký čas nevrátila – tyto děti potřebovaly matku. Moje sestra byla bytostná umělkyně, právě se chystala na závěrečné zkoušky ze hry na klavír. Přesto na moji prosbu bez váhání řekla „ano“. Postupně si uvědomila, že tyto děti nikdy nedokáže opustit a že jim musí zasvětit svůj život. Nejprve byly tři, ale jak měsíce ubíhaly, náhle jich bylo asi dvacet. Usadila se s nimi v jednom starém domě ve vesnici. Těch dvacet dětí vyrostlo a dnes mají všichni své rodiny.
Pokaždé šlo o to samé volání: jestliže chceme prožívat smíření křesťanů, tuto podstatnou skutečnost evangelia, je důležité prožívat je co nejblíže lidem v obtížných situacích. Jinak bychom mohli mít dojem, že se uzavíráme do sebe.
O řadu let později, během války, která mezi lety 1993 a 1997 rozvrátila Bosnu, přijímala komunita každé léto děti z této země.
Jakmile jsme se dozvěděli o velkých těžkostech, které sužovaly Bosnu, řekli jsme si, že musíme přijmout také děti z této země. Šlo opět o tentýž vnitřní postoj, který je v nás neustále živý. Od prvního dne jsme si byli zcela jisti, že nemůžeme následovat Krista, aniž bychom přitom byli s chudými. Čím více chce někdo vstupovat do života společenství s Bohem, tím více je pozornější k lidem, které potkávají zkoušky.
Každé z těchto bosenských dětí je úplně jiné, a přesto mají ve svých očích cosi společného – pohled toužící po porozumění, pohled poznamenaný strachem z násilí, bomb a války. V kostele jsou velmi tiché a vnímavé k neviditelné přítomnosti Boží. Možná by to takto neřekly, ale my to tak při pohledu na ně cítíme. Bude muset být lidstvo pořád svědkem zraněné nevinnosti dětství?
