Po nocích jsem začala chodit na nádraží Termini, do tamních podchodů. Mé první dojmy byly děsivé, ačkoli už jsem byla ze své dosavadní praxe na ledacos zvyklá.

Když jsem se na nádraží vydala poprvé, připadala jsem si jako v dantovském pekle. Nahoře se sice hojně vyskytovali bezdomovci a problémová mládež, ale to byl teprve „očistec“. Nacházelo se tam mnoho potřebných, ale i celá řada skupinek charitativních pracovníků, kteří zde zajišťovali pomoc. Ale v nádražních podchodech – to byl docela jiný svět! Byla to místa, kam se nemá chodit. Obhlédla jsem situaci a zjistila, že dolů scházejí lidé, kteří vypadají opravdu zničeně. Pomyslela jsem si: peklo je dole v podchodech, tam musím jít! Dnes už je nádraží Termini celé přestavěné a v suterénu jsou normální obchody, ale ještě v devadesátých letech to tam bylo opravdu hrozné.

Věděla jsem, že moje rozhodnutí je dost riskantní. Mladí lidé, kteří na nádraží pomáhali, mě okamžitě varovali, že vydat se do těch míst je velmi nebezpečné, navíc pro dívku… Ani omylem! Nešlo jen o to, že by mě někdo mohl zabít. Mohla jsem však také zakusit jakýkoli typ násilí a to mě vážně děsilo. Jen pohybovat se na tom místě znamenalo, že si člověk o něco koleduje.

Když mi jeden z charitních dobrovolníků vysvětloval, jak to na nádraží v různých místech vypadá, nějak mě prokoukl a najednou povídá: „Snad nechceš jít dolů? Pusť to z hlavy, je to úplný nesmysl! Ať tě to ani nenapadne, je to velice nebezpečné.“ To mi raději neměl říkat! Mě dolů nevedla touha po dobrodružství, nýbrž povolání, které bylo silnější než můj strach. Mým povoláním bylo „sestupovat do pekel“, a pokud dole bylo něco jako peklo, musela jsem jít právě tam.

Jakmile někam poodešel, využila jsem situace a šla se mrknout, „jak to tam vypadá“. Už v polovině schodů jsem musela připustit, že měl pravdu. Napadlo mě: „Ještě pár schodů a nevyjdu odsud živá a zdravá!“ První, co jsem zaznamenala, byla rvačka několika mladíků. Útočili na sebe rozbitými láhvemi, byli opilí a zakrvácení a někteří už měli v ruce nože. Stranou ležel další chlapec. Nebylo poznat, jestli je mrtvý, nebo jen předávkovaný. Řekla jsem si: „Možná zrovna umírá, musím k němu.“

Usilovně jsem se modlila, abych si dodala odvahu, a pak jsem se k němu rozběhla. Chtěla jsem zjistit, jestli se mu dá nějak pomoci. Měla jsem pocit, že se pohybuji v jednom z pekelných kruhů, které jsme rozebírali ve škole při studiu Božské komedie nebo v některém filmu Daria Argenta. Panovala tam surrealistická atmosféra, pološero a neonová světla, postavy, které vypadaly jako z nějakého filmu: jeden krvácel, druhý držel nůž, všichni potetovaní, zjizvení, k tomu zdrogované prostitutky…

Přišla jsem k tomu chlapci, který ležel na zemi. Naštěstí zrovna otevřel oči, takže předávkování přežil. Řekl mi, že se jmenuje Angelo, a začal mi podrobně vyprávět svůj krkolomný život. Setkání s ním mě velice zasáhlo, protože jsem opět zažila hlubokou bolest z toho, že pro tyto lidi nemohu udělat téměř nic. Potřeboval práci a domov, ale já mu v tu chvíli nemohla nabídnout nic konkrétního.

Když jsem se o dva dny později vrátila, stále tam byl. V ruce držel balíček, běžel ke mně a řekl: „Už dva dny tě hledám! Tady máš dárek.“

Podivila jsem se: „Jaký dárek? Vždyť nemáš ani floka…“

A on na to: „Možná to nevíš, ale předevčírem jsi mi zachránila život. Když jsi tehdy přišla, probíral jsem se ze čtvrtého předávkování za dva poslední dny. Chtěl jsem to všechno skončit, už jsem nechtěl na tomhle hrozným světě žít. Ale protože jsem potkal člověka, který byl ochoten víc než hodinu poslouchat takového zoufalce, jako jsem já, pochopil jsem, že i kdyby byl na světě jen jeden takový člověk, stojí za to žít… A všiml jsem si, že máš v očích radost, takže teď vím, že radost tady na zemi existuje. Chci ji mít taky!“

Pak mi Angelo ukázal slova na rozloučenou, která napsal na zeď podchodu před svým posledním pokusem o sebevraždu. Chtěl po sobě zanechat nějaký výkřik, a to právě na místě, kde se rozhodl skoncovat se životem, aby si ho musel přečíst každý, kdo by procházel kolem: „I když vás to nezajímá, MY EXISTUJEME!“

Ta věta mi pronikla do srdce jako meč. Došlo mi, že lhostejnost zabíjí. Vždyť jen obyčejné naslouchání může zoufalému člověku pomoci. Příběh o tom, jak se Angelo znovu rozhodl žít, se pro mě stal kotvou, které jsem se pak chytala ve chvílích, když mě přepadal pocit, že stejně nic nezmůžu.