Když někdo použije pojem „mentálně zaostalý“, přepadne nás obvykle podivná lítost. Člověku se vybaví jedinec, který kulhá nebo jezdí na vozíku, cosi žvatlá a přihlouple se směje. Obvykle s ním máme soucit, ale tím to končí. Když vidíme na ulici maminku, jak tlačí vozík s šestiletým postiženým klukem, stáčíme pohled jinam. Hlavně abychom se na něj nedívali. To je přece tak trapné! Ptám se, proč se to tak děje? O těchto lidech se nemluví, zavírají se do ústavů. Jakmile o nich někdo mluví, řeč utichne, někdo možná poznamená, že to je hrůza. Tím to hasne, konec. Jako by tito lidé neexistovali. Nezajímáme se o jejich osudy, nestaráme se o jejich život, nechceme mít s nimi nic společného. Přitom se něco podobného může stát komukoliv z nás. Při bouračce, při mrtvičce, při jakékoliv nehodě. Dnes a denně na světě přibývají tisíce lidí, kteří ještě včera byli zdraví a dnes už jezdí na vozíku a nedokáží se ani sami najíst. Myslím, že je to tak trošku náš egoismus a naše pýcha (možná také lenivost a strach), že se těmto lidem vyhýbáme. Oni nejsou prašiví, nejsou jiní, jsou to lidé jako my. Pouze jsou do narození (či od jiné doby) mentálně a většinou i fyzicky postižení.

Nějakou dobu už pracuji jako dobrovolník v ústavu sociální péče. Všichni lidé jsou zde mentálně zaostalí, kromě několika jedinců, kteří jsou na tom zase velmi špatně po fyzické stránce. Když jsem do ústavu přišel první den, většina jich posedávala u televize. Koukali na obrazovku. Pozdravili mě. Já jsem pozdravil je. Bez jakýchkoliv okolků mi jeden z nich nabídl místo. Posadil jsem se. Podal mi ruku a řekl mi své jméno. Udělal jsem totéž. Zeptal jsem se ho, jak se má. Chvíli jsme si povídali a pak jsem si zahráli Člověče, nezlob se!! Hrál jsem tuhle hru s mužem, který má 72 let. A víte co? On nehrál proto, aby vyhrál. On hrál, protože ho to bavilo. Hrál, aby se zasmál. Když prohrál, smál se na celé kolo a požadoval, abychom si zahráli ještě jednou.

Jindy jsem se seznámil s ženou, která měla hodně krutý život. Rodiče a její přítel jí bili, byla donucena jít na potrat. Nakonec ji udělali nesvéprávnou a strčili do ústavu. Tato žena se pouze potřebovala vypovídat. Mluvila a mluvila a mluvila. Seděl jsem a naslouchal. Občas jsem něco řekl. Nic víc po mně nechtěla. Stačila jí pouze má přítomnost, jen za to byla vděčná. Byla ráda, že jsem s ní, že s ní mluvím. Tak málo jí stačilo.

Poznal jsem šestatřicetiletého muže, který je ochrnutý a hýbe pouze rukama a to jen částečně. Dovede se jen sám nakrmit. Nic víc. Je nevidomý, ale jeho mozek funguje normálně. Kromě fyzického postižení je to stejný člověk jako kdokoliv z nás. Zpočátku mi byl nepříjemný ten zvláštní pohled světle bledých, slepých očí. Pak jsem si na to zvykl. Je to velmi vtipný, zábavný a hovorný chlapík. I když nevidí a nezná slepecké písmo, má velmi dobrou paměť. Mnohokrát mě řekl o věcech, které vůbec neznám. A to téměř denně čtu, píšu a bavím se z mnoha lidmi, zatímco on jen leží. Tento muž mě naučil milovat. Nikdy se nerozčiluje, nikdy se nehádá, nad nikoho se nepovyšuje. To už raději mlčí. Pro každého má povzbudivé slovo. Uvědomte si ten úžasný paradox. On, který je na okraji společnosti, dokáže rozdávat lásku, úsměv a dobro.

Kolega, se kterým je tento slepec na pokoji, je neuvěřitelný člověk. Dostává prášky proti depresím, které způsobují, že převážnou část dne je velmi ospalý. Přesto se dokáže probrat. Má ohromnou vůli. Když přijdu na návštěvu, přemůže moc prášků, posadí se na posteli, pak vstane a mluví se mnou. Jeho řeč je pomalá a někdy trochu nesrozumitelná. Tento člověk mě učí tichu. Dokáže třeba půl hodiny sedět, jen se na mě dívá a nemluví. Já taky nemluvím. Jen se na sebe díváme. On se pak usměje a jeho tvář se rozzáří. Je to velmi moudrý člověk. Zná nazpaměť celou chemickou soustavu prvků, vyzná se v elektronice, motorech, vlacích, kyselinách, fyzice a umí i manuálně pracovat. Má dlouhé a jemné prsty. Hodně čte. Jeho hlavní předností je ale opravdová lidská moudrost. Nedávno mi například řekl:

“Když mluvím s druhým člověkem, nebavím se o tom, co mně se líbí a jaké jsou mé záliby. Mluvím s ním o jeho problémech, o jeho zábavě, o jeho životě. Když se s někým setkám, snažím se předat mu radost a lásku. Tak potěším jeho i sám sebe.“

Nebo:“Čas jeho Boží dar. Musíme ho využít a ne promrhat.“

Jindy mi zase povídá:“Napadají mě špatné myšlenky. Raději budu mlčet, než abych řekl něco zlého a někomu tím ublížil!“

A o takovém člověku se říká, že je zaostalý, že je to blázen, že společnosti nemá co přinést. Tento muž opravdu žije podle víry v Boha. Bez nějakých řečí okolo, bez nějaké křeče, prostě žije pro druhé. I když mlčí, vyzařuje z něj klid, pohoda a láska.

Mohl bych vyjmenovat ještě desítky dalších nádherných rozhovorů a perel moudrosti, které se v nich skrývají.

Řeknu jen toto: mentálně zaostalí jsou opravdovými lidmi. Většina z nich se chová upřímněji a poctivěji než tzv. „normální člověk“. Dokáží se radovat, mají rádi smích, jezdí na zájezdy, hrají hry a s druhým člověkem rozmlouvají bez přetvářek, naprosto otevřeně. To je něco, co je dnešní společnosti cizí. Můžeme se od nich mnoho naučit. Dají nám to, co nám chybí. Lásku, schopnost vážit si druhého, nepomlouvat, milovat, žít opravdově a na sto procent v každé chvíli. A opravdově žít - to není o alkoholu, o večírcích, o rychlých autech, televizi a adrenalinových sportech. Umět žít, to je něco úplně jiného. Co? Na to už musíme přijít sami.

Oni jsou k tomu částečným klíčem, dokáží nás navést na správnou cestu. Záleží jen na nás, jestli tou cestou (cestou lásky a dobra) chceme jít nebo ne.

(Redakčně upraveno)