Sestra Angelika, někdy přezdívaná jako „sestra v akci“, popisuje své vzpomínky na listopad ´89, kdy jako tajná řeholnice právě začínala studium na filosofické fakultě Univerzity Karlovy (obor pedagogika a ošetřovatelství), ale také na Václava Havla, o kterého v posledních měsících jeho života pečovala.

 

Někteří naši vyučující zažili rok 1968, a radili nám, jak si počínat a vyvarovat se násilí

Záhy po imatrikulaci vás zastihla Sametová revoluce?

Ještě jsme neměli ani jeden zápočet a už jsme stávkovali.

Jak jste ji prožívala?

Chtěla jsem jít na Albertov, ale představená v tom spatřovala riziko, že nás budou legitimovat, a tak by mohli zjistit, kde bydlíme a zaměřit se na nás. Na Albertově v Anatomickém ústavu jsme ten den dokonce měli výuku, končili jsme ve tři hodiny a bylo mi hrozně líto, že na demonstraci nemůžu. O událostech na Národní třídě jsme se dozvěděli až od sester, které ve Voršilské ulici celý zásah sledovaly z oken na půdě.

V pondělí ráno už byla stávka. Někteří vyučující zažili události roku 1968, a tak nám radili, jak si počínat a vyvarovat se násilí. Upozorňovali nás, abychom si dávali pozor na čistotu, aby nevypukla nějaká epidemie. Jako zdravotníci jsme tedy měli dozor, aby byly umyté záchody, nebo jsme zajišťovali první pomoc. Před prezidentskou volbou 27. prosince jsem měla zrovna službu, škola byla vylidněná a já musela uklízet záchody na celé filozofické fakultě odshora až dolů. Vytřít a vydezinfikovat. Nebylo to úplně příjemné, ale říkala jsem si: „Budu to uklízet, aby Havla zvolili.“ Silným zážitkem pro mě pak byl jeho novoroční projev, kdy také řekl, že chce pozvat papeže.

 

Havel mi nikdy nedal najevo, že jsem řekla nějakou pitomost

Čím vás už tehdy Havel oslovoval?

Svou vnitřní svobodou a nesmírnou slušností, úctou i vůči tomu, s kým nesouhlasil. Na druhou stranu pak svou normálností. Udělal to, o čem byl přesvědčen, že má udělat – ať už to mělo jakékoli důsledky. Ale i jako starý, nemocný muž měl v sobě velkou noblesu. A dalo se s ním mluvit o čemkoli, na jakékoli téma. Neměla jsem pocit, že o něčem nemůžu mluvit, protože bych byla za blbce. Když jsem se v něčem mýlila, řekl jen: „V tomhle s vámi nesouhlasím.“ O spoustě věcí věděl víc než já, ale nikdy mi nedal najevo, že tomuhle nerozumím nebo že jsem řekla nějakou pitomost. Naopak, vytvářel kolem sebe prostředí, že lidi přitahoval a neměli vůči němu přehnaný respekt.

Byl slušný i na dozorce ve vězení a jeho spoluvězeň byl svědkem scény, kdy na něj bachař řval: „Havle, vy jste tak slušnej, že vás ani nemůžu praštit!“ A P. Radim Hložánka mi potvrdil, co jsem také tušila, že už na těch Borech projevoval všechny rysy křesťanského života. Další jeho spoluvězeň byl svědkem toho, že přišel na cimru a kolem Havla seděli ti největší vrazi a poslouchali, jak jim vysvětluje rozdíl mezi mravností a morálkou. A zmíněný spoluvězeň říkal, že ho tehdy napadla taková kacířská myšlenka: on vypadal jako Pán Ježíš mezi celníky a jinými hříšníky. Měl zkrátka zvláštní dar, že i v prostředí, které je drsné, se nestal otloukánkem, ale zároveň si uchoval slušnost.

 

Své omyly byl ochotný uznat

Čím vás obohatily poslední měsíce života v jeho blízkosti?

Jeho klidem. Blíže jsem ho poznala až v závěru jeho života, v situacích, kdy už toho člověk na druhé moc nenahraje. Obdivovala jsem jeho trpělivost, neboť taková nemoc přináší řadu obtíží, stejně jako jeho nesmírnou vděčnost za každou drobnost. Musím říct, že jsem velmi obdivovala, jak na konci života uměl pouštět věci z rukou. Nedrat se o ně, ale dělat jen to, co můžu. To je něco jiného než rezignace. Přirostl mi k srdci asi i díky obrovské důvěře, kterou dával lidem kolem sebe.

Pro pana prezidenta Havla byl vždy důležitý člověk, který stál před ním. A bylo jedno, zda je to velvyslanec, nebo vězeň. Proto se mohl chovat tak bezprostředně.

Čím může promlouvat i k dnešnímu člověku?

Svou vnitřní pravdivostí a svobodou, která ovšem vyžaduje i oběť. Dělal to, o čem byl přesvědčený, že je správné. Neznamená to, že se nemýlil, ale své omyly byl ochotný uznat. A zejména dnes může promlouvat i svou úctou vůči druhému, ať je to kdokoli. To všechno jsou vlastně ryze křesťanské vlastnosti.