Letošní první máj a tím i osmý květen, dny vítaného pracovního volna, nás ošidí: Oba připadnou na neděli a tak to budou obyčejné víkendy a to je nám všem upřímně líto ... Kolik je těch, kdo dnes nad 1. májem uvažují jinak? Rychle zapomínáme na ponižující starosti a snad ještě více na otravu, které sebou první máj nosíval.
Mně osobně připadl zvláště ponižující jeden z nich a vynořil se mi v paměti proto, že jsem jej prožil právě před čtyřiceti lety. Byl jsem v posledním ročníku vítkovické průmyslovky, šest neděl před maturitou a v únoru předtím jsem si podal, proti radám mnohých moudrých přátel, přihlášku do litoměřického kněžského semináře. Ve škole se to už vědělo, ale nebylo ještě jasné, co bude dál a jestli budu moci udělat maturitu. Prvomájový průvod se konal v době vyučování, vyhnout se mu nešlo a navíc na mě jakýmsi neprůhledným výběrem padla povinnost nést v průvodu, tedy v jeho čele, portrét jednoho z "našich čelných představitelů". Toho roku měl navíc procházet okrajem ostravských Fifejd, kde jsem tehdy bydlel a kde mě hodně lidí znalo. Bylo to krutě ponižující, ale otevřeného odporu proti takovémuto šikanování jsem se neodvážil. Na víc, než bezmocný, skrytý vztek, jsem se nezmohl, jen jsem svěsil hlavu a vydal se na potupnou cestu. O maturitu jsem nechtěl přijít. Každým krokem blíže k Fifejdám jsem si připadal potupenější a také zbabělejší.
Asi to bylo přese všechno mlčení hodně vidět, protože z řady za mnou mě před vstupem na Senný trh dohonil přítel Zdeněk z Místku a vzal mi ten potupný transparent z ruky se slovy "ukaž, já to vezmu za tebe, mě tu nikdo nezná". Nebylo to žádné vítězství, jen méně viditelná porážka, ale tehdy mi to stačilo. První máj jsme oba, já i Zdeněk, měli ve stejné oblibě, nebo - správněji řečeno - ve stejném opovržení. Později jsem zjistil, že jsme si byli blízcí i v mnohém jiném. Maturitu jsem tehdy směl udělat, do kněžského semináře mě ale nevzali. Nastoupil jsem do zaměstnání, dále jsem nenáviděl komunistické oslavy a zároveň se jich účastnil tak, abych byl krytý "a měl pokoj".
Hodně nás tehdy švejkovalo a protože to trvalo dlouho, zůstalo nám to. Dodnes jednáme vypočítavě, místo abychom v sobě konečně začali hledat odvahu k opravdovosti. Jak nás za těchto okolností může Boží pravda osvobodit?
Však také místo na ni už teď myslíme na 1. máj a na osmý květen roku 2000 - to bude totiž náš šťastný rok! 1. máj i osmý květen měly připadnout na neděli, ale velký jubilejní rok 2000 je přestupný a tak ty svátky padnou na pondělí. Jak říkám - máme štěstí - a s tím ostatním nám, prosím vás, dejte pokoj!
(Pro RaVat Petr Kolář SJ 28. dubna 1999)
Mně osobně připadl zvláště ponižující jeden z nich a vynořil se mi v paměti proto, že jsem jej prožil právě před čtyřiceti lety. Byl jsem v posledním ročníku vítkovické průmyslovky, šest neděl před maturitou a v únoru předtím jsem si podal, proti radám mnohých moudrých přátel, přihlášku do litoměřického kněžského semináře. Ve škole se to už vědělo, ale nebylo ještě jasné, co bude dál a jestli budu moci udělat maturitu. Prvomájový průvod se konal v době vyučování, vyhnout se mu nešlo a navíc na mě jakýmsi neprůhledným výběrem padla povinnost nést v průvodu, tedy v jeho čele, portrét jednoho z "našich čelných představitelů". Toho roku měl navíc procházet okrajem ostravských Fifejd, kde jsem tehdy bydlel a kde mě hodně lidí znalo. Bylo to krutě ponižující, ale otevřeného odporu proti takovémuto šikanování jsem se neodvážil. Na víc, než bezmocný, skrytý vztek, jsem se nezmohl, jen jsem svěsil hlavu a vydal se na potupnou cestu. O maturitu jsem nechtěl přijít. Každým krokem blíže k Fifejdám jsem si připadal potupenější a také zbabělejší.
Asi to bylo přese všechno mlčení hodně vidět, protože z řady za mnou mě před vstupem na Senný trh dohonil přítel Zdeněk z Místku a vzal mi ten potupný transparent z ruky se slovy "ukaž, já to vezmu za tebe, mě tu nikdo nezná". Nebylo to žádné vítězství, jen méně viditelná porážka, ale tehdy mi to stačilo. První máj jsme oba, já i Zdeněk, měli ve stejné oblibě, nebo - správněji řečeno - ve stejném opovržení. Později jsem zjistil, že jsme si byli blízcí i v mnohém jiném. Maturitu jsem tehdy směl udělat, do kněžského semináře mě ale nevzali. Nastoupil jsem do zaměstnání, dále jsem nenáviděl komunistické oslavy a zároveň se jich účastnil tak, abych byl krytý "a měl pokoj".
Hodně nás tehdy švejkovalo a protože to trvalo dlouho, zůstalo nám to. Dodnes jednáme vypočítavě, místo abychom v sobě konečně začali hledat odvahu k opravdovosti. Jak nás za těchto okolností může Boží pravda osvobodit?
Však také místo na ni už teď myslíme na 1. máj a na osmý květen roku 2000 - to bude totiž náš šťastný rok! 1. máj i osmý květen měly připadnout na neděli, ale velký jubilejní rok 2000 je přestupný a tak ty svátky padnou na pondělí. Jak říkám - máme štěstí - a s tím ostatním nám, prosím vás, dejte pokoj!
(Pro RaVat Petr Kolář SJ 28. dubna 1999)
