Sophiina volba
Evropský parlament 8. května rozhodl, že dvě jeho budovy ponesou jména dvou žen: Clary Campoamorové, španělské advokátky a političky, a Sophie Schollové, mladé německé studentky, která své protinacistické postoje zaplatila životem. U příležitosti Sophiiných nedožitých stých narozenin tuto jedinou dívku ze skupiny “Bílá růže” připomíná vatikánský deník L´Osservatore Romano.
O činnosti “Bílé růže” bylo mnoho napsáno a existují také působivá fimová zpracování. Skutečný život jediné dívky mezi několika studenty a jejich profesorem však blíže odhalují její deníky, bohatá korespondence, zápis výslechů z velice rychlého procesu, vedeného gestapem. Právě v nich najdeme hlubokou a zářivou studnici čestného a svobodného svědomí, “něžné srdce a silného ducha”, řečeno s Jacquesem Maritainem, píše vatikánský deník.
Sophie Schollová se narodila 9.5.1921 v rodině liberálního křesťana a zbožné luteránky, jako čtvrté ze šesti dětí. Zemřela v necelých dvaadvaceti letech pod gilotinou v Mnichově (22.2.1943). Sophiin život rámuje dvojí křest – první, v útlém věku, jí daruje dvě jména, hodná ztělesnění: Sofia Magdalena, značící moudrost a bezmeznou lásku. O druhém křtu sní v noci před popravou – nese k němu vlastní dítě, cítí, že se kamsi nenávratně propadá, avšak podaří se jí dítě zachránit, zatímco ona sama klesá do propastných hlubin. “Dítě symbolizuje, že navzdory smrti naše myšlenky zvítězí”, komentuje v deníku svou volbu.
Již jako malé děvče si Sophia Schollová jasně vytýčila svůj cíl: “Nejsem nejhodnější, nejkrásnější být nechci, ale nejinteligentnější ano!” Svoboda dospívající ženy a nezávislé myšlení ji brzy přivedly k tomu, že vystoupila z povinných hitlerovských organizací, a v maturitní práci – vprostřed nacistické pedagogiky – přisoudila ženám výjimečnou roli: “Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe světem”. Její nepoddajný duch se nepodřizoval jakékoli formálnosti a podmíněnosti: “Nestavím se na stranu toho, co je banální”, neváhala říci přítelkyním. Její deníky zároveň překypují láskou k přírodě, kráse a hudbě, která svědčí nejenom o jejím životním elánu, ale stává se též duchovní kontemplací a projevem přímé, silné víry, jež ji neopustila ani v cele, kde očekávala výkon trestu: “Tak krásný slunečný den a já musím odejít”. Vzápětí však dodává: “Nezáleží na tom, zda zemřeme, pokud naše činy posloužily k tomu, aby otřásly svědomím a probudily ho”. Právě tohoto svědomí se v ujařmeném německém národě dovolávaly letáčky “Bílé růže”, které tato skupina mladých lidí šířila. Jejich odpor vůči zlu ovšem zakončilo mučednictví.
I Sophiiny žalobce udivila její rozhodnost: “Nic nepopírám. Jsem přesvědčena, že jsem jednala v zájmu svého národa. Nelituji toho a ponesu veškeré důsledky. Nikoli má, nýbrž vaše vize světa je mylná”. Na posledních stranách deníku si Sophie Schollová zapsala: “Život ustavičně stojí na pokraji smrti, malá svíce vyhoří stejně jako planoucí pochodeň. Sama si volím způsob, jakým shořím”. Freiheit – Svoboda, bylo poslední slovo, které Sophiin bratr Hans, další z členů “Bílé růže”, zvolal před popravou. Slovo, které nám oba sourozenci Schollovi darovali provždy, uzavírá deník L´Osservatore Romano.
Dodejme, že skupině “Bílá růže”, jejíž odkaz uchovává stejnojmenná nadace, věnoval několik přednášek německý teolog Romano Guardini. Jeho úvahy nad svobodou a odpovědností při odboji ve Třetí říši vyšly souborně na konci devadesátých let (Romano Guardini, Freiheit und Verantwortung. Die weiße Rose - Zum Widerstand im »Dritten Reich«, Topos-Taschenbücher 26, Mainz: Matthias-Grünewald 1997). Před několika lety zahájila mnichovská arcidiecéze předběžné šetření k beatifikační kauze Willyho Grafa, dalšího z členů této skupiny.
