27. června 1950 byla komunisty zavražděna Milada Horáková (o několik měsíců před ní byl komunisty ubit k smrti kněz Josef Toufar, který působil v obci Číhošť). 27. 6. se proto připomíná Den památky obětí komunistického režimu.
Nesvobodu by mé srdce nevydrželo (Milada Horáková)
... "Jsem odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo." ...
... Víte, že jsem vám často po návratu z německého vězení říkala, že jsem si vědoma, že můj život, který jsem opravdu Božím zázrakem zachránila, byl mi jenom propůjčený. Cožpak jsem se tehdy musela vrátit? Má hlava byla již ztracena, 27 kamarádů padlo pod sekyrou, a já byla najednou zase mezi vámi ...
... Nelitujte mne. Žila jsem plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a víříl. Někdy mne otloukal a já poznala jeho tvrdost i těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. ...
(Milada Horáková: Nesvobodu by mé srce nevydrželo- slova před popravou)
27. 6. je Den památky obětí komunistického režimu
27. června 1950 byla popravena Milada Horáková a tři další odsouzení z prvního velkého politického procesu, zinscenovaného komunistickou mocí v tehdejším Československu. V následných procesech bylo odsouzeno ještě přes šest set dalších lidí. Tento den je proto právem připomínán i jako Den památky obětí komunistického režimu. Komunistická perzekuce se začala rozjíždět již mnohem dříve a měla na kontě už předtím první zavražděné, například generála Heliodora Píku (popraven v červnu 1949), kněze Josefa Toufara (byl ubit k smrti a zemřel 25.2.1950) a další. Stejně tak byla již realizována řada diskriminujících opatření proti církvím, internováni někteří biskupové a přijaty zákony, které ji podřizovaly pod státní kontrolu.
Ruský (sovětský) vliv
V případě procesu s Miladou Horákovou se však jednalo o první proces, do jehož inscenování byli aktivně zapojeni sovětští poradci. I z tohoto důvodu měl proces podobný charakter jako velké veřejné procesy za Stalinovy vlády ve 30. letech.
Cílem procesu byla diskreditace příznivců demokratických politických stran československého poúnorového exilu a západoevropských demokratických států. Soud, tedy přesně řečeno frašku, jejímž prostřednictvím se režim snažil dodat legimitu plánované justiční vraždě, doprovázela i nechutná kampaň ze strany propagandistického aparátu KSČ. Její součástí byly i rezoluce, požadující udělení nejvyššího trestu, s nimiž tehdy masově souhlasily tisíce pracujících a musely je podepisovat i školní děti.
Křesťanská víra: motivace v odporu proti totalitě
Přes pečlivou přípravu však někteří obžalování, včetně Milady Horákové, odmítli hrát svou roli a před soudem se pokoušeli své postoje hájit. Rozsudky však byly již připraveny před samotným zahájením procesu a nezměnila je ani vlna solidarity řady osobností Západu (o milost pro M. Horákovou žádal i Albert Einstein). Milada Horáková byla praktikující evangeličkou a její křesťanská víra byla důležitou motivací pro angažovanost jak v odporu proti nacistické, tak i komunistické totalitě a pomáhala ji i v nejtěžších chvílích života před popravou.
Výzva i pro dnešek
Zmíněné události představují pro společnost stálou výzvu, není to jen záležitost, která patří do učebnic. Měli bychom se i nyní zamýšlet nad důvody, které k nastolení diktatury jedné strany vedly, nad každodenností tehdejšího života i o mocenských praktikách, které se uplatňovaly při ovládání společnosti a jejích občanů.
Jaroslav Šebek, Historický ústav AV ČR (redakčně upraveno)
