Josef Kemr (20. 6. 1922 – 15. 1. 1995) vynikající herec a aktivní křesťan.
Jako mladík utekl z domova k divadlu
Kemrův tatínek by syna nejraději viděl v solidním zaměstnání pod penzí. Josefa to k divadlu ale táhlo setrvale, nedal si pokoj. Když se přidala hrozba totálního nasazení v Německu, volba byla jasná. „Jednoho dne v půl páté ráno utekl Josef z domova. S sebou si vzal jen lepenkový kufr, dvoje spodky, pár kaučukových límečků, několik párů ponožek, něco knížek. Zbyl po něm pouze klíč, který vhodil otevřeným oknem zpátky do našeho bytu v Mánesově ulici,“ vzpomínal v knize "Josef Kemr – český Don Quijote" na dramatické rodinné události Josefův bratr Ludvík.
Ke kočovné divadelní společnosti, kde strávil v podstatě celou válku, se mladý herec dostal díky přátelství se svým vrstevníkem Rudolfem Hrušínským. Po válce vystřídal Kemr několik divadelních štací. Od roku 1965 pak hrál v pražském Národním divadle.
Ve filmu začínal jako syčák
Větší popularitu si získal díky filmu – už jako mladý student šel z filmu do filmu. Ten vůbec první se jmenoval Lízin let do nebe a později na něj herec vzpomínal: „Na hřiště vinohradského Sokola tehdy přišel režisér V. Binovec. Vybíral ‚prima syčáky‘ pro ten film. Byl jsem mezi třemi vyvolenými. Byli jsme úplně vyjeveni, když nám v kanceláři dali texty rolí. Dodnes slyším první větu, kterou jsem ve filmu promluvil: ‚Jdou vám šejdrem hodiny.‘“
V některých pozdějších snímcích uplatnil Kemr i svou lásku k hudbě. Hovoří o tom opět jeho bratr: „Role rekreanta Vyhlídky ve filmu Dovolená s Andělem byla psaná Josefovi přímo na tělo. Josef přes celé léto o prázdninách poctivě sedával v lese a hrál na cello právě tu skladbu, která se pak ozvala ve filmu…“
Vodník v nemocnici
K jeho osobnosti neodmyslitelně patří i různé historky, někdy trochu bláznivé. Po Praze třeba jezdil trabantem, který měl jediné sedadlo – pro řidiče. Spolujezdci se museli schoulit na podlahu… Jindy přišel za kolegou hercem na návštěvu do nemocnice v masce vodníka, kterého tehdy zkoušel v Národním divadle. Lehl si na volnou postel a usnul. Když návštěvy skončily, probudil se, pozdravil a – stále ještě v zeleném – odešel.
Sladit kostel a divadlo
Josef Kemr se v pozdějších letech netajil svou křesťanskou vírou, návštěvu kostela se snažil nevynechat a sladit ji se svou profesí. Režisér Otomar Krejča herci vytýkal: „Poslyšte, proč pokaždé smekáte, když jedete kolem kaple? Dělejte to aspoň nějak nenápadně, tajně, takhle mi komplikujete možnost, abych vás angažoval.“ Tento kompromis Kemr odmítl. Když se po letech znovu potkali, pozdravil ho Krejča: „Josefe, Pán Bůh s vámi.“ Svědectví o hercově vztahu k víře může vydat i řada kapliček, které nabílil. Vzal auto, kýbl barvy, zastavil v polích u kapličky a hodiny věnoval natírání.
„Pepa nebyl povahově vůbec jednoduchý,“ vzpomínal na přítele v již zmíněné životopisné knize malíř Josef Němec. „Najednou se pohroužil do sebe a už neodpověděl ani slovo. A když jsme byli spolu v chrámu sv. Víta, byl to úplně někdo jiný. Krásný, hluboce věřící člověk, který přestal v takovém okamžiku vnímat cokoliv kolem sebe.“ Velkou roli pak Kemr sehrál během listopadu 1989, kdy vystoupil před statisíci demonstranty na Letenské pláni.
Josef Kemr zemřel 15. 1. 1995 v Nemocnici Pod Petřínem. V umírání ho doprovodil jeho přítel kněz Jiří Kusý.
Foto: Josef Kemr s kardinálem Tomáškem - katedrála sv. Víta, květen 1986, autor foto: -IMA-
Se svolením zpracováno podle článku
Aleše Palána: „Kemre? Proč smekáte u kaple?“,
který vyšel 13.1.2015 v Katolickém týdeníku 2015/3.
Redakčně upraveno a zkráceno.
