Zvířecí a lidská duše. Čím se odlišuje člověk od zvířat?

Dobrý den,

rád bych se zeptal, kde se "vyostřují" rozdíly mezi lidskou a zvířecí duší - tedy, kdy se duše stává z "smrtelné", nesmrtelnou.

Četl jsem zde, - mezi otázkami a odpověďmi - že zvířecí duše nemůže jít do nebe, neboť není věčná, nesmrtelná a to proto, že zvíře si neuvědomuje svoje ,,já" - samo sebe. Nicméně vyspělejší zvířata, jako třeba delfíni či šimpanzi učenliví, si své bytí uvědomují (např. zrcadlové experimenty, pozorování svědomí u šimpanzů, uvědomí si času atp.). Kde je tedy hranice, kdy mé "já" je nesmrtelné a kdy ne?

Pokud vezmeme v úvahu i evoluční větvení našeho druhu, tak kdy došlo k tomu, že se z nás staly bytosti s nesmrtelnou duší? Společné předky máme se skoro všemi druhy známé fauny. Tak kde byl ten zásadní bod, zásadní větvení? Podle Bible má a měl každý člověk duši, ale co se tím člověkem jako takovým myslí? Přeci jen evoluce je dosti postupná a rozdíly větvení opic a homo-sapiens byly  patrné až po několika stovkách tisíc let, navíc se pak člověk (homo-sapiens-sapiens) dále vyvíjel separátně do různých ras a nevýraznějších poddruhů.

Dobrý den,
myslím, že tohle je velmi důležitá otázka, kterou by si měl vyjasnit každý člověk, nejen křesťan. Čím se odlišuje člověk od zvířat? Pokud se nám podaří najít něco opravdu specifického (nejen vyšší stupeň něčeho, co už nacházíme u vyšších rodů živočichů), přiblížíme se k problému lidské přirozenosti: kdo jsem, odkud a kam jdu?

Že se člověk podstatně (nejen stupněm vývoje) liší od jakéhokoliv živočicha, i od svého nejbližšího příbuzného šimpanze, už dnes konstatuje psychologie, neurověda i biologie, speciálně evoluční psychologie. Je to relativně nové odvětví evoluční biologie, které svými výzkumy hraničí s filosofií, morálkou, ba i teologickou antropologií. Budu citovat několik zajímavých autorit:

„Věda je jednou z těch aktivit, s jejichž pomocí překračujeme (transcendujeme) své biologické omezení.“ (L. Kováč, biochemik, biolog)
„Lidé [narozdíl od chrobáka valícího svou kuličku] dělají i věci z biologického hlediska zcela nesmyslné, v rozporu s požadavky darwinovské zdatnosti, a tudíž, v optice biologie iracionální.“ (L. Kováč)
„Jako ostatní živočichové jsme omezeni svými biologickými předpoklady… avšak žádný druh neaspiruje na to, aby byl něčím víc, než je.“ (M.S. Gazzaniga, neurovědec)
„Jistěže zvíře ví. Ale jistě neví, že ví…“ (Theilhard de Chardin)
„Zrcadlící neurony jsou centrální pro naši schopnost sdílet názory a prožívat vzájemnou empatii. Zrcadlící neurony u lidí dosahují stupně dokonalosti, který vysoce překonává kteréhokoliv nižšího primáta, a patrně jsou – z hlediska evoluce – klíčové pro ustavení plnohodnotné kultury.“ (V. Ramachandran, neurovědec)
„Drama lidského údělu je způsobeno výhradně vědomím… Jistěže nám vědomí a jeho projevy dovolují vytvářet lepší život… avšak cena, kterou za to platíme, je vysoká. Nejde jen o cenu rizika, nebezpečí a bolesti. Tou cenou je to, že o riziku, nebezpečí či utrpení víme.“ (Antonio Damasio, neurovědec)
„Základní adaptivní hodnotou vědomí musela být možnost v mysli simulovat konání a jeho důsledky… Simulace lidem umožňuje žít v čase, vybavovat si minulost a představovat si budoucnost… Bez tohoto vědomí by nebylo žádných symbolických projevů ani metafor, a co je nejdůležitější, nebylo by vědomého prožívání emocí v podobě citů.“ (L. Kováč)

Mohla bych uvést ještě mnoho dalších vědeckých kapacit, které konstatují, že při popisu člověka si opravdu nevystačíme jen s prodloužením a zdokonalením tendencí u předchozích vývojových stupňů živočichů. Když to shrneme, člověk se (podle vědců různých přírodovědných oborů) liší od zvířat v mnoha bodech:

• Nejen že je si vědom sám sebe, ale má sklon transcendovat (překračovat) sama sebe, hranice své biologické danosti. Tzn. vztahuje se (svým poznáním a touhou) ke světům, které ho přesahují. Podobně jako kdyby chrobák valící svou kuličku zkoumal život a motivace koně, který mu jí poskytl.
• Tento sklon k přesahování lidského světa – nikoliv pro užitek, ale pro radost z poznání, dobra a krásy samotné – se projevuje na mnoha úrovních: věda, umění, speciálně hudba!, náboženství…
• Člověk je „zvíře symbolické“, skutečnost je pro člověka mnohovrstevnatá a také znaky mají mnoho vrstev (např. řeč, ale také jazyk uměleckého vyjádření) a k jejich pochopení nestačí znalost, je nutná empatie, viz dále.
• Na rozdíl od zvířete reflektuje myslí své emoce (strach, hněv, odvahu, radost…), takže je prožívá jakoby dvakrát: pozitivní emoce se proměňují v transcendentní hlubokou radost a negativní emoce v hlubokou (opět trancendentní) bolest, která je mnohem větší než pocit libosti či fyzická bolest.
• Je schopen žít v čase: reflektovat minulost, plánovat a kreativně vytvářet budoucnost (a přitom často důmyslně klamat sama sebe – což taky dokáže jen člověk).
• Sociální život se nezastavuje u výhod žití v tlupě, ale pokračuje dál k empatii, schopnosti „napojit“ se na jiného jedince zevnitř, myslet jeho myšlením a prožívat jeho city, a to dokonce někdy silněji než své vlastní (především bolest a zármutek).
• Výsledkem toho je mnoho zvláštních lidských schopností, které evolučně „nejsou k ničemu“: například již zmíněné umění nebo humor.

Není to zdaleka úplný výčet lidských zvláštností, ale snad je z něj dostatečně patrné, že se tu najednou ve vývojové linii primátů objevuje něco zcela nezařaditelného. A jak vidíme, samotná přírodověda to charakterizuje jako sklon k „transcendenci“. To ještě nemusí mít nic společného s Bohem, znamená to jen to, že člověk nekončí u sebe sama, tak jako ostatní živočichové. Zjevení a následně teologie pro to mají výraz „nesmrtelná duše“. To už samozřejmě není přírodovědný pojem, nemůžeme ho nijak vědecky dokázat. Musí nám stačit, že mu přírodověda v posledních desetiletích přímo hraje do karet.

A kdy se to stalo? Kdy byl ten bod zlomu? Kdy se oddělil „člověk“ od svého posledního předchůdce? Kolik těch prvních „lidí“ bylo? Kde? To už zase klidně můžeme nechat na přírodovědném zkoumání. Možná nakonec genetické výzkumy dojdou k tomu, že to byl jediný pár, můžeme jim říkat třeba Adam a Eva, který se kdesi v ideálním prostředí (můžeme ho nazvat rájem) najednou vymkl z vývojové linie primátů a zničehonic získal všechny ty vlastnosti zmíněné výše. Třeba ještě ne úplně rozvinuté, ale už fungující. Ostatně výzkumy mitochondriální DNA ukazují právě tímto směrem.

A jak se to stalo? Na to se snaží přijít zmíněná evoluční psychologie a sociologie. Příčiny se hledají v rozvinutí schopností ruky nebo ve vývoji mozku (neokortexu), ale všechno jsou to jen popisy nějakého započatého procesu. Jeho příčinu a důvod svými metodami najít nemohou.

Odpověď ale přináší víra. Všechny ty předstupně primátů byly podle Zjevení jen materií, „prachem země“, z kterého Bůh utvořil lidské tělo, aby mu vdechl zcela novou, neobyčejnou duši. Duši, která není jen životním principem, jako u ostatních živých tvorů, ale která tohoto tvora, člověka, vede a táhne k nekonečným obzorům, která touží po věčnosti a nekonečnosti, po Bohu, protože od něj vyšla a k němu směřuje.

Samozřejmě, že o tomhle biology nepřesvědčíme. Ale můžeme alespoň s klidným svědomím konstatovat, že je to nejjednodušší vysvětlení pro toto podivné zvíře jménem člověk.

Kategorie otázky: Věda x víra, evoluce