Ztrácím cestu k Bohu i k sobě samému

Dobrý den,
rozhodl jsem se Vám napsat, protože už nevím, jak dál. Cítím se jako špinavý hadr, který ani nikdo nevypere, jen ho zahodí do kouta, když mu už neposlouží.
Ve farnosti jsem zapojený do několika aktivit. Je to poměrně časově náročné a do toho chodím do práce, kde mám poslední dobou stres. Navzdory tomu se cítím sám. Nikdo si na mě totiž nevzpomene, jen když je třeba něco udělat. 
/.../
Po mši každý spěchá domů. Když se organizuje nějaká akce, tak mi nikdo ani nedá vědět a dozvím se to zpětně. Rezonuje ve mně věta z mého dětství, kterou  jsem slýchával:  "Jdi pryč, nikdo tě tady nechce". 

Cítím se pořád vyčerpaný. Když se nad sebou zamýšlím, tak se ani nedokážu identifikovat. Jediné, co o sobě dokážu říct je, že se jmenuju N. Chodím spát podrážděný a taky tak vstávám. Střídají se u mě vztek, potom bych zase nejraději brečel. Ani nemám skoro chuť k jídlu, hlad sice cítím, ale samotný úkon je pro mě hrozně náročný. Druzí mi většinou říkají: "Bůh je láska, Bůh tě miluje, svěr své starosti Bohu". Obsah bude pravdivý, ale už mi to neustálé omílání připadá jako výmluva, slova nepodepřená žádným činem.
/.../
Naše farnost se rozhodla přijmout uprchlíky z Ukrajiny a já nemám už sílu pomáhat, snad jenom modlit se a občas přispět finančně. Slova ostatních " Naše starosti jsou malicherné, jsou lidé, kteří jsou na tom hůř" nebo "Co jste učinili tomu nejmenšímu, Mně jste učinili" na mě působí jako rudý hadr na býka a cítím se jako rukojmí Boha. Jakoby říkal: "Je jedno jak ti je, jestli skuhráš, tak jsi sobec a nechci tě znát!" Boha vnímám spíš jako drába s bičem, než jako milujícího Otče a mám z něj strach.
/.../
Začala postní doba a ze všech stran se na mě valí různé výzvy, odříkání, postní deníky atd. Já osobně bych si představoval a přál prožít postní dobu "nicneděláním" a prostě být a věnovat se Bohu, sobě, věcem, co by mě bavily. Přemýšlím, že bych odešel někam daleko, ale mám strach, že zůstanu úplně sám. Na druhou stranu, proč bych měl být mezi lidmi, které nezajímám. Někdy bych si přál opustit tento svět a být už v nebi u Boha a vidět jeho pravou tvář, kde by už nebylo žádné utrpení a žádná bolest.

Milý N.
mrzí mne, že se cítíte tak, jak popisujete. Díky, že nám píšete. Myslím, že to znamená, že ještě věříte, že se můžete cítit lépe a chcete pro to něco udělat. To je samo o sobě dobrý začátek.
Píšete, kolik toho děláte, přestože necítíte sílu. Píšete, že se modlíte, i když se Vám zdá, že cestu k Bohu ztrácíte. Mluvíte s ním, i když ho vidíte jako někoho, kdo nad Vámi stojí se vztyčeným prstem. Pokračujete, i když se cítíte sám, odstrčený. V Bibli jako by na Vás vyskakovaly jen věty, kde se po Vás chce víc práce. V církvi jen povinnosti a zákazy.
Ale je to tak? V Bibli se také píše: "Miluj bližního jako sebe samého" (Mt 22,39) - ne místo sebe, a také: "Cožpak může žena zapomenout na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle vyryl jsem si tě do dlaní..." (Iz 49 ,15-16).
N., věřím, že Vás Bůh neskutečným způsobem miluje a touží po Vaší blízkosti, jako Otec touží po svém synu. Ne pro Vaše obdarování a službu (i když se jistě z Vašich darů raduje), ale prostě proto, že Vás má rád, chce pro Vás jen dobro a vaši prosperitu. Trpí, když Vy trpíte. Ale to, že to napíšu já, nic neznamená. Nechte ho Vám jeho lásku ukázat. Dovolte mu to. Když se modlíte, vykřičte na něj všechen Váš vztek, Vaši samotu, Vaši bolest. A nechte ho, aby Vám ukázal, že je s Vámi. Že po Vás nic nechce. že Vás má rád. Pozvěte ho novým způsobem do Vašeho života. Pokud to chcete.

Možná pro Vás může být postní doba přesně tím, o čem píšete -časem, kdy budete Bohu blíž, budete s ním trávit čas, i věcmi, které Vás těší. Taková obnova sebe sama i vztahu s Bohem.

A co se týče ostatních lidí - někdy to je tak, že když jsme něčím zranění, cítíme se sami, zacyklíme se v začarovaném kruhu, kdy se soustředíme jen na jednu stránku věci (nemá čas, nechce se mnou být). Ta nám potvrzuje naši teorii a zabraňuje nám vzít život do vlastních rukou. Jít naproti tomu, po čem toužíme. Všichni lidé jsou jen lidé. Někdy zapomenou, někdy si nevšimnou, někdy mají své starosti (a mají na to právo). Někdy si prostě zvyknou, že jsme vždy k dispozici a zapomenou vidět, co potřebujeme my. Pravda ale je, že v každém vztahu jsou dvě strany. Že jste to také Vy, kdo své vztahy může ovlivňovat, budovat. Zkuste odložit stranou lítost a pozvat na kávu toho, s kým byste si přál trávit čas. Nebo říct slušně ne, když se cítíte přetížený a někdo Vás zase o něco žádá.

N., nebojte se vzít svůj život do vlastních rukou. Nebojte se milovat první, abyste byl milován. Odpustit těm, kdo Vám možná i nechtíc ublížili. A nebojte se nechat být milován Bohem, který stojí při Vás.
Může být těžké odložit zaběhnuté způsoby myšlení. Vy jste ale bojovník, někdo kdo se lehko nevzdává. Bojujte teď za sebe.

Přeji Vám odvahu a radost ze života.

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Sebepřijetí