Zpověď z dávných hříchů

Pozdrav Pán Bůh,

chtěla bych se Vás zeptat na něco, co mi už nějakou dobu tíží svědomí. Měla jsem v plánu optat se na to svého zpovědníka, jenomže člověk vždy myslí na to, že třeba před zpovědnicí stojí ještě někdo další, který čeká na to, až bude moct ulevit svému svědomí a svěřit své provinění do rukou Božích a myslím si, že i bez mých dotazů mi náš pan farář ve zpovědi věnuje spoustu času. Nerada bych ho ještě více zdržovala, proto pevně věřím, že nevadí, že jsem se rozhodla pro svoje trápení využít službu této poradny.

Nedávno jsem přemýšlela nad svými hříchy, kterých jsem se dopustila v dětství a uvědomila jsem si, že jsem se ze spousty z nich vlastně nikdy nevyzpovídala. Pamatuji si, že když mi bylo kolem sedmi až devíti let, hodně jsem kradla, i když se vždy jednalo jen o maličkosti, např. nějaká figurka ze školní družiny ve velmi malé hodnotě nebo dvaceti koruna z máminy peněženky. Také jsem měla období, kdy jsem své rodiče fyzicky napadala tím způsobem, že jsem svojí mámu třeba kopla nebo kousla. Dodnes se za to sice stydím, ale zdůrazňuji, že jsem byla opravdu malá (kolem sedmi let) a také jsem v té době měla psychické problémy, které mojí agresi nejspíše z části způsobily.

Nikdy jsem se z toho nevyzpovídala, ke zpovědi jsem v té době chodila spíše z donucení, protože mě k ní dovedli rodiče a myslím, že mi bylo celkem jedno, co tam budu říkat, hlavně abych to měla brzy za sebou. Nijak jsem se nad svým svědomím nezamýšlela.

Nejsem si tudíž jistá, zda jsem se nedopustila svatokrádeže a zda vůbec mohu přistupovat ke svatému přijímání. Od všech těchto hříchů uplynulo už asi tak deset let. V současné době žiju jako katolička, chodím často do kostela, pravidelně ke zpovědi, často se modlím, nechala jsem se biřmovat... Opravdu mě nenapadlo se nad těmito starými hříchy zamýšlet, až nedávno jsem si na ně vzpomněla a blesklo mi hlavou, zda bych se z nich přeci jen neměla vyzpovídat.

Ale říkám si, že jsem tenkrát byla ještě velmi malá, neměla jsem ze zpovědi a z Božího milosrdenství, které díky ní zažíváme, moc rozum. Na druhou stranu ale nechci své chování omlouvat, a tak si vlastně nejsem jistá, jestli je třeba se k těmto hříchům a k dávno uzavřené kapitole mého života vracet ve zpovědnici.

Přemýšlela jsem také nad tím, zda bych svého zpovědníka nemohla požádat o generální zpověď, ale na internetu jsem o ní moc informací nenalezla, a tak si nejsem jistá, jestli o ní můžu požádat v situaci, ve které se nacházím.

Předem děkuji za jakoukoli radu a posílám Boží požehnání.

Milá ...
děkuji, že jsi nám projevila důvěru a obrátila se na nás. Podobné pocity, jaké aktuálně prožíváš, jsou sice velmi nepříjemné, ale zároveň svědčí o Tvé touze být poctivá. Nemusíš se bát, že by skutky, které jsi udělala v sedmi letech vlivem špatné psychické situace, a na které jsi později zapomněla, způsobily, že by ses dopustila svatokrádeže. To by šlo jen v případě, že bys úmyslně spáchala něco zlého a úmyslně pak šla bez toho, abys to vyznala, k přijímání – a zde neplatí ani jedno z toho. V sedmi letech lze těžko mluvit o hříchu, tehdy se svědomí člověka teprve utváří.

Nicméně je to podobné, jako kdyby Ti někdo říkal, že jsi po výletě čistá a nemusíš se jít osprchovat – záleží na Tobě, jestli by Ti nebylo lépe, kdybys sprchu použila, žádné objektivní pravidlo Ti dobrý pocit nezpůsobí. V první řadě bych Ti doporučila se zamyslet nad tím, jestli má váš pan farář opravdu tolik práce a neměl by čas se Ti věnovat víc, třeba mimo dobu oficiálně určenou pro zpovědi. Třeba je to jen Tvůj ostych, který Ti brání ho požádat o pořádný rozhovor, a on by byl naopak rád, že někdo nebere zpověď jako formalitu. Je ale samozřejmě možné, že je přepracovaný a rozhovor s ním by Ti nepomohl. Můžeš se porozhlédnout po okolí, zeptat se svých známých, jestli někde není kněz s pověstí dobrého zpovědníka. Také můžeš odjet někam na duchovní cvičení; tam bývají kněží většinou připraveni se lidem věnovat déle, třeba i během procházky v přírodě, kde se některé věci probírají snadněji. Během rozhovoru pak můžete přijít na to, jestli by byla vhodná generální zpověď, nebo jestli existuje jiný způsob, jak by ses mohla s věcmi ze svého dětství, které Tě trápí, smířit a odevzdat je Bohu.

Přestože se objektivně z věcí, které jsi udělala v sedmi letech, zpovídat nemusíš, osobně bych tě chtěla podpořit v tom, abys to s některým knězem probrala a našla vhodnou formu, kterou v sobě tuhle kapitolu uzavřeš. Pokud bys nebyla s navrhovaným řešením spokojená, klidně se obrať na někoho jiného. Když si vybíráš kabát, také projdeš víc obchodů a pokud nemáš štěstí, nespokojíš se s prvním, který si zkusíš - a Tvé svědomí je mnohem důležitější. Pokud bys odcházela s nejistotou, zda je opravdu vše v pořádku, zbytečně se k tomu budeš později vracet. Generální zpověď by mohla být dobrým způsobem, ale rozhodně není vzhledem k okolnostem nutná. Našla jsem na internetu hezky zpracované téma generální zpovědi, třeba by Ti to mohlo pomoci se rozhodnout, zda je to pro Tebe cesta: Generálka oslavou aneb generální svátost smíření | roblog (signaly.cz).

Buď si jista, že Bohu stačí naše touha získat jeho odpuštění; ty formální záležitosti jsou nutné pro nás lidi, On Ti odpouští nejpozději ve chvíli, kdy si jeho odpuštění začneš přát. To se u Tebe dávno stalo, teď jen potřebuješ najít formu, jak toto odpuštění přijmout. Přeju Ti, ať najdeš kněze, který Ti s tím pomůže.

Přeju Ti hodně štěstí na Tvé další cestě!

Kategorie otázky: Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných