Změna pohlaví, která nedopadla

Hezký den,
děkuji zamožnost  sdílení mého příběhu. Vnímám, že bych o tom ráda mluvila s lidmi osobně, ať už v církvi, tak mimo. Jen nemám moc odvahy a nevím jak. 

Vlastně celý život jsem byla přesvědčená o tom, že jsem muž. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Po dosažení dospělosti jsem "problém" začala řešit u své praktické doktorky. Nevěděla jsem s kým a kde o tom mluvit. Díky mým zdravotním problémům se mi celý proces táhl několik let. Byla jsem několik měsíců na testosteronu. Zdravotní problémy se mi zhoršily. Vlastně až na testosteronu jsem si začala uvědomovat, že to nebude cesta správným směrem. Nevěděla jsem, jak z toho všeho couvnout. Prosila jsem Boha o odvahu, o nasměrování, jak to celé řešit, aby mi pomohl v rozhodnutí, aby mi "něco" poslal do cesty.

Možná to byla jen náhoda. Moje blízká kamarádka otěhotněla. Všechno jsem prožívala s ní. Uvědomila jsem si, že nechci v léčbě pokračovat, přesto se to ve mně dál pralo, že to celé třeba přeci jen dodělám. Když se miminko narodilo, mohla jsem si ho pochovat, nakrmit ho. A všecko se ve mně úplně dolomilo. Vím, že chci zůstat ženou, že chci děti.

Pochopila jsem, že si v životě musím spoustu věcí dořešit, uzdravit určité rány. Pochopila jsem, že uzdravování musí chvíli trvat a potrvá. Změna pohlaví by byl pouze útěk, kterým jsem si léta myslela, že vyřeším své problémy. Až teď chápu, že to byl útěk.

Poslední dny se mi čím dál častěji vrací výčitky. Možná to hraničí až se sebelítostí. Že jsem nic z toho nepoznala dřív, utekla mi léta života, která jsem mohla místo "boje o změnu“ strávit budováním rodiny, vztahu. Rozhodně jinak než cestami k odborníkům. Mrzí mě i vyhozené peníze za cesty, za hormony. Mrzí mě, že nikdo z odborníků mi dříve neřekl, že zrovna změna pohlaví není v mém případě dobře.

Samozřejmě nechci odpovědnost za svoje rozhodnutí hodit na druhé. Jen mi párkrát blesklo, že kdybych dříve od někoho z odborníků slyšela, že ne, přemýšlela bych nad tím možná víc, než když mi to říkali tzv. laici z mého okolí.

Snažím se zároveň myslet na budoucnost. Ráda bych ještě "stihla rodinu".  To je jediný boj, který mi zůstal, a mám z něj strach. Chci děti a rodinu. Jen je mi velmi nepříjemné to, že bych měla žít s mužem. Muži se mi nikdy nelíbili, s mužem jsem měla pouze jeden vážný vztah. Jednou jsem se snažila navázat  vztah s mužem, který je vážně hodný, příjemný, ochotný a líbil se mi i vzhledem…  Nevím, ráda bych měla děti a zároveň žila se ženou.

Milá…,
děkuji za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Děkuji za sdílení Vašeho příběhu, situace. A mám velkou radost z Vašeho svědectví, že jste byla vnímavá a nedovolila, aby Vás Vaše zranění určily.
Ten čas, kterým jste prošla, si vyžádal velké vnitřní i vnější investice. Rozumím pocitu sebelítosti, možná i hněvu na to, že jste ten čas mohla strávit lépe. Když byste věděla… když by Vám řekli… Ano, je to možné. Nestalo se tak. Je tedy myslím na místě ten čas i ty investice, které přišly nazmar, oplakat. A tím tu etapu uzavřít. Přijmout tu část života a nechat to vše tam, v tom čase, kde se to dělo. Udělejte jí pohřeb. Pokud Vám to pomůže, sepište si na papír všechno, co jste prožila, činy, pocity, všechny ty investice. A pak ten papír, třeba i s pohřební řečí, spalte. Pohřběte. Rozlučte se a oplakejte. Pak se seberte a pojďte z toho hřbitova pryč. Domů. K sobě. A zkuste prožít, že ten balvan už nemusíte táhnout. Můžete si bez něj i poskočit… a otevřít se dalšímu životu.

Popisujete nekomfort při představě vztahu s mužem. Z nějakého důvodu v sobě zřejmě nosíte strach z mužů. Možná mu rozumíte, možná ne. Možná ho máte podprahový. Zřejmě má ale důvod. Chtělo by to, spolu s věcmi, o kterých víte, že je potřebujete uzdravit, abyste to všechno vzala do terapie a postupně přicházela na kořeny toho všeho a vše pak mohlo být uzdraveno. Chcete být maminkou. A Vaše děti potřebují uzdravenou maminku.

Stává se, že ženy po špatné zkušenosti s mužem/muži, začnou chtít být se ženami. Nejste jediná. Bývá to ale často proto, že ženy jsou v tu chvíli dostupnější, bezpečnější. Přesto, že to není “to pravé”. Člověk pak není sám. Je to vlastně taky jeden ze způsobů útěku. Často ale vyřešení minulosti otevře cestu i k možnosti žít v tradiční rodině s dětmi a to s láskou a ne se strachem.

A kamarádku, která s Vámi tím obdobím prošla, můžete na své cestě vnímat jako poslaného anděla...:)

Tak Vás chci moc povzbudit, abyste se vydala na cestu uzdravování a uzdravení.

Píšete,  že byste o tom ráda mluvila s lidmi, ale nemáte moc odvahy a nevíte jak. Vždy je dobré být autentická. Myslím, že už teď můžete svědčit o  procesu, kterým jste prošla.

Milá…, beru Vás s tím do modlitby, prosím, svěřte i Vy Bohu vše, co bylo, a proste ho, aby Vás vedl. Moc Vám držím palce!

Kategorie otázky: Sexualita jiné