Zlá tchyně

Dobrý den,

Chtěla bych vás požádat o radu. Bydlíme s manželem v generačním domě s manželovou rozvedenou maminkou. Nemá mě ráda a nenávidí mě z nějakého důvodu už od začátku, co tu  jsem. Na začátku se převařovala, jak mě má ráda. Snad hrála komedii na syna, aby si myslel, že má skvělou mámu. Usmívala se, kupovala dobroty, vařila obědy, zvala na kafe atd. a  já tomu věřila. Pomáhala jsem jí se vším, byla u nás denně, aby nebyla sama. Tohle trvalo necelý rok.

 Jenže jednoho dne jsem slyšela, jak telefonuje a strašně mě pomlouvá. Zjistila jsem, že mě ve skutečnosti nenávidí, pomlouvá a vymýšlí  si na mě největší hnusy světa, které pouští dál po rodině, okolí a známých, kteří se pak na mě dívají skrz prsty. Rodina mě nesnáší, věří tomu, co říká tchyně, jaká jsem neschopná, ve všem sobecká.

Neustále nás kontroluje, kdy a kam odjíždíme, jestli svítíme či nesvítíme, zda jsme doma či ne. Je hladová po každé informaci. Několikrát jsme se  s ní snažili i s manželem promluvit. Ale ona si to buď omluví, že nedělá nic špatného,  že si může říkat, co chce, a když se nám to nelíbí, ať vypadneme z domu, nebo všechno popře, že jsem si to vymyslela. Stáhli jsme se, takže už za ní vůbec nechodím, vidíme se, jen když se náhodně potkáme. Říká, že nechápe, proč jsme s ní ty vztahy ukončili.  

Jsem zoufalá. Necítím se tu  jako doma, spíš jako hlídané dítě.  Jsem věřící, ale popravdě, nemůžu ji už ani vidět, za to co mi dělá. Pravidelně slyším, jak mě do telefonu pomlouvá. Prosím poraďte mi, co mohu dělat?

Při dnešních cenách nemáme kam jít.  Jak se k tomu mohu postavit? Jaké je nejlepší řešení? Nemluvit s ní, vyhýbat se jí? Nedovedu si představit, kdybychom měli dítě...
 

Děkuji.

-redakčně upraveno-

Milá ...

děkuji Vám za důvěru, se kterou jste vypsala svou bolest. Určitě jste zklamaná v důvěře vůči tchýni, která ve Vás nejprve vyvolala spousty nadějí na to, jak Vás přijímá, ale ukázalo se, že to tak není. Je mi líto, že se potýkáte s tak náročnou situací, bohužel se to stává poměrně často, když mladí bydlí u rodičů a nejsou stanovené předem pevné hranice. Věřte, že bohužel nejste jediná. Často to končí buď odchodem jinam, nebo v horším případě rozvodem – což si u vás nemyslím, že nastane, protože je manžel na Vaší straně. Je ale potřeba s tím začít něco dělat dřív, než se rozklíží vše.

Rozumím tomu, jak moc se Vás dotýkají polopravdy a lži. Jak moc Vám vadí to, že jste před druhými shazována. Vadilo by to každému. Máte na své pocity nárok, je to náročná situace. Jaké je z ní východisko, to se bude muset zjistit. Napadá mě, že jedna část může být ryze praktická. Je sice pravda, že bydlet ve svém je nejlepší, pokud by tam ale mělo být peklo, je lepší se spokojit s podnájmem (mimochodem – na západě je podnájemní bydlení, třeba i celoživotní, trendem a vlastnictví není standard. I u nás se zřejmě stane normou…) Nevím, jak moc by se tchýně dotklo to, když byste odešli, nejen v tom, jak jí pomáháte, ale i finančně, když by přišla o váš příspěvek. Možná, když by došlo na lámání chleba,  by jí došlo, že je výhodnější vás mít u sebe? Přeci jen, vzhledem k věku, na vás bude jednou závislá. (Tedy je otázkou, kdo komu dělá milost společným bydlením...)

Vy ale prvotně hledáte způsob, jak v tom být tak, aby se Vás to nedotýkalo... Otázka je, jestli to vůbec jde. Nicméně lze jistě změnit náboj dopadu těch pomluv na Vás. Bylo by dobré přijít na to, co z toho Vaše tchýně má. Pozornost ostatních? (Abyste ji nezastínili?) Pocit, že jsem lepší než ta mladá a vždy jsem byla? (tedy nechce přijít o svou pozici?) Nebo má jen téma, které jí dokáže zaměstnat a vyplnit čas? (tedy nemá silnější podněty v životě?) Nebo je to skutečná averze vůči Vám? (to se mi nezdá, to by se nepřetvařovala). Nebo se vyrovnává se svým životem? Nebo na Vás jen žárlí, protože přichází o syna ? (o syna nepřichází, ale o tu výjimečnost vztahu ano. Už není exkluzivně její) Něco jí to zkrátka sytí. Třeba ještě přijdete na jiný nápad. Podle toho, oč jde, zkuste vymyslet něco náhradního, co by jí její potřebu mohlo pokrýt a tím směrem zkuste pootočit její oči…

To, co to dělá těžší, je jistě to, jak si to pouštíte k tělu. Chápu, že to je normální. Že jste tam vstoupila s dobrou vůlí, s láskou… Zároveň ale jak jde čas,  jste z toho rozčarovaná a ta obtíž se zhoršuje. Už ji nemůžete ani vidět. Jediná zbraň, která mě napadá, je udělat změnu – a tím jí přestat dělat radost v tom, že jí to funguje – a pustit do toho humor. Přestat to brát zcela vážně. A to nejen v sobě, ale i před příbuznými. (ve smyslu – maminka říkala, že jsem taková, že? No jo, to ona nemá co dělat, tak to tak vymýšlí. Je už starší, tak ji s tím bereme…ne s výsměchem, ale s laskavým nadhledem) Je potřeba tomu utnout hrot.

V ideálním případě by jí mohl domluvit někdo z rodiny nebo jejích kamarádek, pokud byste se s nimi dohodli a oni Vás pochopili. Na místě samém by s ní měl nejvíc mluvit Váš manžel, možná se jí zeptat, jak vidí budoucnost, když je taková situace. Že každé chování i rozhodnutí má nějaké následky. A může to jít do doby, kdy Vaši pomoc bude skutečně potřebovat. Něco je tedy možné a něco už ne. Ať se jí zeptá, co by vlastně potřebovala. A jestli je to nějak dostupné.

Píšete, že jste věřící. Buďte si jistá, že to, kým jste – milovaná, jedinečná Boží dcera – nemůže žádný člověk zničit, překroutit. Opřete se prosím o to vědomí a proste milujícího nebeského Otce o moudrost a Jeho světlo.

Milá ..., zkuste to ze sebe setřepat jako kapky vody a užít si to, že ani ony nemohly nic změnit na Vaší identitě. Vaše podstata přes všechno zůstává. O to se dá opřít. Pokud by nic nefungovalo, vyhledejte prosím terapii, kde byste mohli svou situaci řešit s podrobnějším vhledem do situace, než mohu mít z Vašeho dopisu já.

Beru Vás s tím do modlitby a moc Vám držím palce.

Kategorie otázky: Láska a vztahy, Vztahy dětí k rodičům, Láska v manželství