Ženy v církvi - ministrování dívek

Dobrý den,
ráda bych se zeptala na ministrování děvčat. Máme ohledně toho mezi farníky spor, i když náš pan farář to mlčky toleruje. Já sama jsem jako malá ministrovala a velmi mi to pomohlo při hledání cesty v mém dalším směrování, neboť jsem se pak neostýchala kněze na cokoli ptát a to mi, myslím, pomohlo ustát víru v pubertě. Někteří ale tvrdí, že to není vhodné, že děvčata blokují chlapcům místo a že vůbec dívky k oltáři nepatří, protože odvádí chlapce od kněžského povolání.

Existují nějaké závazné dokumenty či směrnice, co se týče služby dívek u oltáře?

Vážená paní…
Církev otázku služby žen složitě řešila a snad stále trochu řeší. Poslední staletí to nebylo zvykem, a tedy je složité toto myšlenkové paradigma překročit. Úvaha se opírala o to, že kolem oltáře se pohybovali muži (s nižším a vyšším svěcením) a to podle tradice církve proto, že pouze muži byli Kristem povoláni za apoštoly a presbytery. Fakticky v tom ale hrála roli celá řada jiných faktorů (např. na školách se učili číst pouze muži…).

Ve skutečnosti ovšem již v Novém zákoně je řeč o „jáhenkách“ (Řím 16,1-2 , 1 Tim 3,11), tedy ženách, které sloužily chudým, ale také zřejmě při liturgii křtu. Podobně nezapomeňme, že v ženských klášterech mnohé prvky liturgie vedly sestry sami (modlitba breviáře,…). Není tedy pravda, že ženy nemají sloužit při bohoslužbě! Církev na II. vatikánském koncilu nově uchopuje právě službu laiků a tady se žádné rozdíly nedělají. Odlišuje se ordinovaná služba (jáhen, kněz, biskup) a všeobecné kněžství vycházející ze křtu a nikoli z pohlaví. Na liturgii se mají všichni podílet a nejen být pasivními a to tak, že každý má plnit tu roli, která mu podle liturgických pravidel náleží.

Jistě stojí za zmínku nové Motu proprio, které rozšiřuje služby lektora a akolyty na ženy. Papež František změnil paragraf Kanonického práva, který doposud stanovoval možnost pověření službou lektora a akolyty pouze pro muže. Nové znění kodifikuje široce rozšířenou praxi a potvrzuje možnost trvalého pověření těmito službami pro ženy.

V neposlední řadě tu pak můžeme citovat asi poslední nejsilnější vyjádření Říma v instrukci REDEMPTIONIS SACRAMENTUM čl. 47, kde se doslova říká: „Je chvályhodné, aby se všude udržel osvědčený zvyk a aby byli přítomni chlapci nebo mladíci, označovaní jako “ministranti”, kteří by sloužili u oltáře po způsobu akolyty a přijímali podle svých schopností vhodnou katechezi o svých úkolech. Nesmí se zapomenout, že z množství těchto chlapců vyšel během staletí nemalý počet posvěcených služebníků. Ať jsou pro ně, též s účastí a za pomoci rodičů, vytvářena a podporována společenství, v nichž bude zajištěna účinnější pastorační péče o ministranty…. K této službě mohou být podle uvážení diecézního biskupa a při zachování předepsaných norem přijata děvčata či ženy.“

V Českých zemích nebyla služba žen nijak popřena. Naopak mnohé ženy jsou s pověřením biskupa (!) pověřovány službou jako pomocnice při rozdělování eucharistie. Odkazuji Vás na zajímavou práci L. Tichého Lektorát a akolytát žen?, kde se i ministrantkami zabývá.

Lidová úvaha vychází z obavy, že dívka snadno svede muže – potencionálního kněze či dokonce samotného celebranta. V naší aktuální situaci, kdy jsou děti od svých tří let téměř denně konfrontovány s oběma pohlavími ve škole, v kroužcích… je tato obava opravdu komická. Pryč je doba oddělených výchov ve škole i gymnáziu. Tedy pokud nepotká onen ministrant dívku v kostele, rozhodně ji potká ve škole, na hřišti nebo u rybníka…

Rozličné obavy skličují nás všechny. Obavy o svět, budoucnost, církev… Ale je třeba stále odlišovat náš pohled na řešení, který může být poznamenán úzkostlivostí, a Boží pohled, který nic takového nezná. Je to Bůh, který vede církev a nikoli ministranti ani někteří farníci.

Nicméně tu je jedna zcela praktická věc. Podle zkušeností platí, že v období mezi 5-12 rokem jsou dívky a kluci k sobě vzájemně ambivalentní a těžko spolu vycházejí a s rodící se pubertou se tento konflikt ještě posune v první provokující se pokusy vzájemných kontaktů. Někdy je moudřejší kluky a holky v tomto věku nějak oddělit a nechat jim jejich určité role, které mohou jen právě oni. Jinak se nám stává, že kluci neobstojí v konkurenci „hodných holčiček“ a ministrování opustí. A to je škoda. Tedy spíš z velice praktického hlediska vymyslete s panem farářem, jak na to (jednotlivé úkoly rozdělit na klukovské a holčičí) nebo děvčatům připravit jiné aktivity typu scholy.

Jistě stojí za úvahu také to, aby se ministrování nestalo jakousi sebeprezentací, ať již kluků či mužů, tak samozřejmě i dívek a žen. V tu chvíli se služba stala zcela něčím jiným a ztratila primární význam. Proto je vždy třeba vážit okolnosti té které farnosti či společenství kolem kostela.

Přes všechno řečené je třeba plně zachovat ustanovení koncilu, kde se přímo říká: „Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu. Proto ať plní svůj úkol s upřímnou zbožností a podle řádu, jak se sluší na tak vznešenou službu a jak to od nich právem požaduje Boží lid. Je tedy třeba svědomitě je uvádět – každého způsobem jemu přiměřeným – do ducha liturgie a poučovat, aby svůj úkol mohl správně a řádně plnit.“ (konstituce Lumen gentium 29). To se týká všech laiků – mužů i žen, dětí i dospívajících.

Kategorie otázky: Církev, společenství křesťanů