Proč katolíci tolik zdůrazňují hříšnost člověka?

Dobrý den,
zajímalo by mě, proč se v mnoha modlitbách a křesťanských písních (např. v kancionále) tolik zdůrazňuje hříšnost člověka? A přiznám se, že mi to docela vadí. Pohled na člověka by přece měl být vyvážený. Člověk je sice hříšný, ale není jenom hříšný. Je přece i ctnostný. A jsem přesvědčena, že většina z nás jsme jak hříšní (občas hřešíme), tak i ctností (občas také vykonáme něco dobrého).

V mnoha modlitbách ale Bohu pořád jakoby předkládáme, že jsem jen hříšní, ubozí hříšníci, že jsme jenom prach a nic, nic si nezasloužíme a můžeme být vůbec rádi, že nás Bůh nakonec ušetří, když ho prosíme o milost - takový mám z některých modliteb a písní pocit a není v nich často ani jakoby náznak toho, že jsme nějakým způsobem i ctnostní a že máme nějakou hodnotu. A skoro mám pocit, že takový postoj Bohu může i "lézt na nervy". Ano, jsme hříšni, ale není to náhodou jenom polovina, nebo část pravdy?

A ještě bych se odvážila ptát dál - když u sebe pořád zdůrazňujeme tu horší stránku, hříšnost, a přesvědčíme sami sebe, že jsme především hříšníci - nemůže to v duši člověka napáchat škody? Ničit zdravé sebevědomí, radost a schopnost konat dobro?

Dnes jsem více přemýšlela nad modlitbou Zdrávas Maria. Došla jsem k poznání, že kdybych vynechala slovo "hříšné", byla by mi ta modlitba přirozenější. Pokud někdy vlastními slovy prosím Matku Boží o přímluvu, mluvím spontánně a nepotřebuji nějak zdůrazňovat to, že jsem hříšná. Vždyť Bůh to ví a já to vím také. Stejně tak nezdůrazňuji, že jsem někdy i ctnostná. Když zhřeším, poprosím Boha za odpouštění např. slovy "odpousť mi prosím", "smiluje se, udělala jsem chybu", ale nemám pořád potřebu svoji hříšnost zdůrazňovat v modlitbách. A když ji nezdůrazňuji, vůbec mě to nevede k nějaké pýše. Jsem si jí vědoma - ale nedzůrazňuji. Naopak v modlitbě Otče náš takové zdůrazňování naší hříšnosti nenalézám.

Kde se vůbec vzalo to zdůrazňování lidské hříšnosti? Bylo to v Ježíšově době, nebo to přišlo až později?
Děkuji Vám, pokud mi odpovíte na mé otázky.

Dobrý den, 
musím přiznat, že mívám často stejný pocit jako Vy – že se to s tím zdůrazňováním hříšnosti někdy přehání. A souhlasím s tím, že to přehánění může zbytečně odvádět pozornost člověka ke zlu, které koná, místo toho, aby se soustředil na dobro, které může vykonat.

Zároveň ale nemohu pominout, že hřích je nedílnou součástí našeho života a že je něčím, čím se právě lišíme od Boha a také od P. Marie. Myslím, že prosba za nás „hříšné“ v modlitbě Zdrávas Maria je docela podstatná, protože zdůrazňuje naši odlišnost od té, která sama nezhřešila. V modlitbě Otčenáš sice není přímo slovo hřích, ale místo toho je tam prosba o odpuštění našich vin, což je de facto totéž.
Ostatně, nekompromisní vyjádření o tom, že všichni jsou hříšníci najdeme už ve Starém zákoně:

Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Žalm 51,7)
Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil. (Kazatel 7,20)
Zhřeší-li proti tobě, neboť není člověka, který by nehřešil… (1. Královská 8,46)

Z toho je tedy patrné, že důrazy na hříšnost člověka se objevují už v Bibli. Je však třeba říci, že jsou tam také vyvažovány mnoha texty o Božím milosrdenství, odpuštění, spáse, vykoupení. A tak je to dodnes – někdy je větší důraz kladen na hříšnost člověka, jindy na Boží milost. Správné je podle mě uvědomění, že k člověku patří obojí a není příliš vhodné jedno nebo druhé přehánět a to druhé opomíjet.

Pokud to podle Vás některé texty písní  přehánějí, tak je nezpívejte. Jeden kněz a profesor teologie nám vyprávěl s mírnou nadsázkou o své averzi k písni, kterou dokonce považuje za heretickou a odmítá ji při svých mších poslouchat. To je ale opravdu krajní případ. Všechny užívané texty mají církevní schválení a není na nás, abychom se stavěli do role liturgické komise.

Přeji Vám tedy, ať se Vám daří vždy nalézat správnou rovnováhu mezi uvědomováním si hříšnosti a vděčností za Boží milost. Jak sama vidíte, je to věc náročná a každá doba si žádá vlastní vyvážení.

S pozdravem
Linka víry

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích