Vztah věřící X nevěřící. Jsem přesvědčena, že Bůh neexistuje.

Dobrý den,
hned na začátek bych ráda uvedla, že jsem nevěřící. V Boha nevěřím a jsem přesvědčena o tom, že neexistuje. Samozřejmě vaše přesvědčení ve víru akceptuji. Věřím v Zemi, přírodu a přenášení energií. Žiji pohanským způsobem života, užívám si ve všech směrech a nic pro mne není nijak extra svazující. Pro rodinu a nejbližší bych udělala první poslední, ostatním lidem nevěřím (zkušenosti) a když nemusím, nevyhledávám je, ale přesto jsem vůči lidem obětavá (dárcovství, dobrovolnictví atd.) Přesto, jakým způsobem života žiji, nemyslím si, že je to špatně a jsem přesvědčena, že jsem i přesto, že nežiji jako křesťan, dobrý člověk.

Mám známost s jedním mužem, který je opravdu silně věřící. Abych řekla pravdu, jsem proti věřícím dost vysazená a přestože nechci, po dost špatných zkušenostech s věřícími je často házím do jednoho pytle, odsuzuji je a trvá mi opravdu dlouho než se přesvědčím o opaku.

Přítele, který je věřící opravdu miluji a záleží mi na něm. Respektuji jeho vyznání k Bohu a celou životní filosofii, pokud se do ní nesnaží zapojit i mě. Vím že lásce mezi věřícími a nevěřícími není přáno, ale i tak by mne zajímalo, jestli máme nějakou šanci co se týče budoucnosti?

Přesto, jak na tom co se týče víry jsem, uvědomuji si, že budu muset ohledně víry ustoupit a více tolerovat jeho víru a udělat nějaké ústupky. Na druhou stranu on, co se jeho víry týče, nechce udělat ústupek žádný. Zdá se, že jakékoli budoucí soužití je nepředstavitelné. Existuje například nějaká klička při sňatku, kdy nebudu muset slíbit, že budu žít ve víře? Nebo že budu děti vychovávat nebo vést k víře? Musíme se vzít pouze v kostele?

Dokážu si představit, že děti spolu máme, že třeba jednou do měsíce jako rodina do kostela zejdeme. Na otázku: "mami a proč tam jdeme?" odpovídat: "protože je to naše tradice" a více to nerozvádět. Více k tomu děti nenutit a nechat je, aby se rozhodly samy. 

Partnera do ničeho nechci nutit ani mu nic odpírat, ale vidím na něm, jak moc se  trápí tím, kdykoli přijde otázka, co bude dál. Je se mnou šťastný, veselý, plánujeme budoucnost, ale vnímám, že je jakoby na rozhraní dvou úplně odlišných světů a neví, kterým směrem se vydat. Opravdu mi na něm záleží a strasně moc bych se i ráda stala věřící abych mohla dát příteli všechno, po čem touží, ale mé přesvedčení o neexistenci boha je to samé, jako když vy, v boha věříte.

Dost mne situace s přítelem opravdu tíží a strašně bych chtěla dosáhnout jakéhosi pochopení vůči jeho víře, přála bych si abychom společně strávili celý život a abychom pro sebe byli vzájemnou oporou, ale opravdu se cítím jako v pasti.

Z mé strany vlastně problém není, ale trápí mne jeho svědomí a “ruce v okovech”, které bohužel má...
Děkuji Vám.

Milá tazatelko,

děkuji za Váš dotaz, děkuji za snahu pomoci a porozumět muži, kterého máte ráda. To svědčí o velikosti a opravdovosti Vaší lásky.

Nevím, jaká je víra Vašeho přítele. To by bylo potřeba zjistit. Nebudu hledat žádné ,,kličky‘‘ pro Váš vztah. Napíšu Vám jen několik svých postřehů a možná i osobních pohledů, které mne v souvislosti s Vaší situací napadají. Snad Vám budou k užitku.

Myslím si, že každý z nás hledá svoji víru, svého boha. Něco nebo někoho, kdo jej přesahuje. I Vy píšete, že věříte v Zemi, přírodu, energii. I Vy vlastně máte svého boha.

Pokud jsem věřící v křesťanském smyslu, nevěřím v něco, ale v Někoho. Věřím a vstupuji do vztahu s někým, kdo mě s láskou a z lásky povolal k životu, kdo zvolil tu nejdůvěrnější formu vztahu – vztah Otce (a zároveň Matky) a dítěte. Je to vztah k někomu, kdo mě zná jako nikdo na světě…jak se neznám ani já sama. Kdo mě neuvěřitelně a nezměřitelně přesahuje a zároveň dělá vše pro to, abych mu mohla být blízko. Proto přišel na zem jako dítě, žil obyčejný život tesaře a pak skončil na kříži. Při pohledu na dítě v jeslích i na turínské plátno, (které tradice považuje za Ježíšův pohřební rubáš), mě v poslední době hodně oslovuje a dojímá právě Boží starost a snaha o to, aby se přiblížil tak, abychom se ho nebáli a mohli za ním přijít kdykoli s čímkoli. V jakékoli situaci být v Jeho blízkosti - opřít se, odpočívat, plakat i zlobit se, ptát se, radovat se, prosit o pomoc, hledat řešení, nechat se milovat…..Tohle je Boží nabídka a řekla bych i touha….stejně jako otec nebo matka touží po blízkosti svého dítěte, chtějí jej chránit, učí jej životu, který vede k dobrému, k pokoji, k radosti…A trpí společně se svým dítětem, když se mu nedaří, když jej něco bolí, když je smutné, když si ublíží….

Z tohoto svého pohledu moc nerozumím postoji Vašeho přítele. V jakého boha on vlastně věří? Je s ním v živém, důvěrném a láskyplném vztahu? Důvěřuje mu, že pro něj chce jen to nejlepší? Nebo se zastavil jen na příkazech a zákazech? Proč je veselý s Vámi a pak zesmutní, když si vzpomene na svého boha? Tomu nerozumím.

A malá vsuvka k Vaší představě o výchově dětí a jejich svobodě volby. Pokud zakouším Boží lásku a moc, tak tento svůj vztah budu chtít nějak zprostředkovat a jak je to jen možné i předat svým dětem. A děti se učí daleko víc příkladem života rodičů než tím, co jim sdělují slovně. Pokud s dětmi jednou za měsíc zajdu tradičně do kostela, zapisuji do nich tuto informaci : "je dobré občas dodržovat nějaké tradice, ale není to nic zásadního, důležitého, natož osobního a blízkého…."  Podle čeho se pak asi budou v dospělosti rozhodovat, co myslíte? Možná se v tomto kontextu můžete zamyslet nad tím, jakou představu víry a Boha vám ukázali vaši rodičové.  Jací byli rodičové a jaký byl jejich vzájemný vztah? Tohle vše má totiž velký vliv i na naše hledání a rozhodování se ohledně boha a víry.

Jestli máte nějakého kněze, kterému důvěřujete, zkuste za ním oba zajít. Předložte mu své starosti a obavy i odlišnosti. A hledejte společně s ním řešení své situace.
...
Jestli Bůh opravdu existuje, nijak jeho existenci nemůže ovlivnit to, zda Vy nebo já tomu věříme nebo nevěříme. Navrhuji Vám takový malý pokus. Zkuste na chvíli připustit, že existuje a že je dobrý. Zkuste ho požádat, abyste Jeho lásku a blízkost mohla opravdu zakusit. Aby se Vám dal poznat. Pokud o to budete opravdu stát, věřte, že Bůh (pokud existuje) Vám odpoví!

Možná pak svoji situaci uvidíte v jiném světle. A řešení se ukáže.

Pokojné dny.

Kategorie otázky: Vztah s nevěřícím