Vztah s matkou. Nemohu zapomenout na staré křivdy.

Dobrý den,
mám velmi problematický vztah se svou matkou. Už když jsem začala dospívat, začala mi  být najednou hrozně protivná. Začalo mi vadit, jaká je, jakou má povahu, jak se chová, každý detail. Dokonce i věci, které mi na jiných lidech vůbec nevadí. Nechápala jsem to, nebyl k tomu žádný jasný důvod, byla jsem z toho nešťastná, ale nedokázala jsem se tomu ubránit. Postupně se to zhoršovalo a nevyhnutelně se to projevilo na našem vztahu.

Nedávno jsem četla jeden článek a myslím, že už to chápu. Asi se na ni podvědomě pořád zlobím kvůli chybám, které udělala, když mě vychovávala. Ani jsem si to neuvědomovala, ale některé věci mi opravdu ublížily.
Jenže pořád nevím, co mám dělat. Tuším, že není jiné řešení, než jí odpustit, a zvlášť, když mě zranila neúmyslně, jenomže se k tomu nedokážu přimět. Nedokážu se přes to přenést, o to víc, když některé její chyby mi komplikují život ještě dnes.

Tak nějak si představuju, že kdyby si uvědomila, jak moc mi ublížila, a kdyby se mi upřímně omluvila, tak bych jí snad dokázala odpustit. Ale ona své chyby zlehčuje, nechápe, co způsobila, ale hlavně to bere tak, že když to nebylo úmyslné, tak není důvod k žádným výčitkám.

Prosím, poraďte mi, co mám dělat. Náš vztah je teď opravdu velmi vyhrocený (stále s ní bydlím a teď během pandemie trávíme většinu času společně doma) a už nemůžu odkládat řešení.
Děkuji

Milá A.,

chápu, že máte pocit, že snad by šlo máminy chyby odpustit, kdyby se omluvila, kdyby je uznala. Jenže ona to vše zlehčuje a Vy to nemůžete přijmout, protože to zasahuje do dnešních dní. Zlobíte se na ni.

Velmi správně tušíte, že odpuštění je klíč k úlevě. Pokud člověk neodpustí a stale v sobě chová křivdy, je sám zatížený. Je to jako koule na noze. Zatěžuje mnohem víc toho, kdo neodpouští, viník často o vině už ani neví. Neodpuštění odvádí pohled třeba i od současné reality. Nedává možnost, aby byl druhý vnímaný realisticky. Protože už má škraloup.

Chápu ale, že se vás dotýká bagatelizace toho, co vám ublížilo. Je třeba ale vnímat, že odpuštění člověk dělá nejen kvůli druhému, aby byl propuštěný z jeho vin, ale proto, že chce být od těch křivd svobodný. A to je dobrý důvod.

Napadá mě, že ve Vašem případě by možná šlo zkusit s maminkou ještě jednou mluvit. Pohled z její strany trochu chápu. Chyby děláme všichni. V těch hříších jsme si vlastně všichni rovni. Nikdo svým způsobem nejsme lepší. Ona může dobře vnímat, že třeba dělala, co v tu chvíli mohla, nebyla schopná víc. Tak se jí za to těžko omlouvá. Na druhou stranu chápu i Vás, že byste omluvu ocenila. Takže si myslím, že pojmenování těch vin by bylo dobré, a přesto že nebyl žádný úmysl Vám ublížit, přesto Vám obtíže vznikly, tak omluva by byla možná za to, co úmyslem nebylo. Je to jako když člověk couvá a šlápne někomu na nohu. Nemá to v úmyslu, ale přesto noha bolí. Pak je dobré se za to omluvit. Možná, že by maminka tento příklad vzala a mohlo by mezi Vámi přeci jen k usmíření dojít.

I kdyby se tak nestalo, přesto by stálo za to se o odpuštění pokusit – už kvůli Vám samé. Možná by pomohl pohled z jakoby Boží výšky. V tom smyslu toho, že jsme hříšníci všichni. Pak pokud Bůh odpouští nám všem stejně, pak ani my nemáme odpuštění druhému zadržovat.

Milá A., někdy je odpuštění proces, nejde to snadno a hned, ale jsou dobré důvody, které i Vy v sobě vnímáte, se o to pokusit. První si ale zkuste znovu s maminkou promluvit a požádat jí o omluvu. Jako akt dobré vůle minimálně. Moc Vám držím palce, aby pochopila, co potřebujete a Vám bylo lépe. Beru Vás s tím do modlitby a i Vy se prosím za to zkuste modlit.

K tématu doporučuji texty:  Odpuštění a smíření
 

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům