Víra jako psychický problém ?

Dobrý den,

omlouvám se, že se ptám takto špatně, ale nevím, jak to lépe formulovat. Nemyslím to nijak zle, nechci  urážet.
Chtěla bych se zeptat, jestli víra může přejít do psychické poruchy?
Máme ve farnosti rodinu, která stojí dost stranou. Ačkoli jsem si s některými věkově blízko, ani mě nebaví  s nimi mluvit. Ono ani pomalu není o čem. Jediný, o čem jsou schopni mluvit, je Bůh, Ježíš, kostel, modlení, kněz, jaké bylo kázání, co za kázání asi bude příště, v jaké části bible jsou, co četli, jaká část bible se jim líbí a nelíbí atp. Toto do kolečka. Nedá se s nimi mluvit o běžných věcech.
Neexistuje, že by si mezi sebou udělali srandu, ani s lidmi okolo. Je to pro ně neúcta, rodiče dospělým dětem stále určují, co smí, co nesmí, s kým můžou a nemůžou mluvit. Nevěřící, byť slušný člověk, je pro ně automaticky špatný, před knězem se div neklaní, protože je to společník Boha, v daný čas je potřeba se pomodlit, ať je člověk kdekoliv. Kritizují nepokrytě všechno a všechny,  kteří věci vnímají jinak, včetně mě.
...
Připadá mi, že tohle už s vírou nemá nic společného. Je to spíše jako otroctví ve jménu Boha, je to ale jen názor. Jako kdyby pro ně reálný svět byl plný hříchu, nebezpečí, hazardu, urážek. Tak jak žijí, jsou spíše v takové "ulitě", do které nesmí proniknout zlo, oni sami udělají jen to co musí (práce, škola,kostel) málo s kým se bavit a okamžitě domů, aby náhodou nebyli vystavený hříchu.
...
Nemyslím si, neumím si představit, že by Bůh po svých dětech chtěl, aby se díky němu, svému otci vzdali přátel, zábavy, byli mimo reálný svět. Vždyť Bůh přeci dal člověku rozum, svědomí, možnost rozhodnutí. Přeci dítě, který svého rodiče (Boha) miluje, samo pozná, co by se mu líbilo a nelíbilo. Takto člověk snad ani nemůže ukázat, že má dobrý základ, že se nedopustí ničeho vážného, ani pocítit lítost. Jak tímto způsobem může vůbec poznat, co je špatně a co ne?

Milá ...

děkuji Vám za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Vnímám, že Vám v přítomnosti rodiny, o které píšete, není příjemně. Zdá se, že když jste v jejich okolí, pociťujete atmosféru odsouzení, nepatřičnosti, nepřijetí, ale také jakéhosi smutku a osamění.

Rozumím tomu, že Vám jejich jednání na mnoha úrovních připadá nepříjemné, nepochopitelné, dokonce až jako kdyby trpěli nějakou psychickou nemocí. Je až nepřirozené a plné skrupulí.

Z Vaší zprávy jsem jednoznačně nevyčetla, z jakého důvodu se s touto rodinou stýkáte. Zdá se, že vás svádí dohromady různé události, jako je třeba slavení narozenin, zřejmě mše svaté, zkrátka různě se potkáváte ve farnosti.

Přesto, že Vás jejich chování irituje a nesouhlasíte s jejich postojem, jde o jejich osobní cestu. Jejich trvání na různých předpisech a nařízeních nebo vyjadřování úcty ke knězi tak, jak to popisujete, je jejich projevem, který považují za správný. Lidé, kteří se tak křečovitě drží různých pravidel a předpisů, kteří soudí druhé za to, že "nejsou pro Boha dost dobří", mají často kamenná srdce, do kterých ve skutečnosti Pána Ježíše vůbec nepouští, netvoří s Ním osobní vztah.

Konkrétní rodinu, o které píšete pochopitelně neznám, ale myslím si, že by bylo velmi dobré modlit se za ně, aby se Ježíš jejich srdcí dotýkal a ukazoval jim svou lásku a přijetí. Ani Vy je neodsuzujte, i když se Vám zdá, a může to tak skutečně být, že jejich projevy nemají s vírou nic společného. Skutečné přijetí může mnohé věci měnit. To nám nabízí Ježíš a i my se o něj můžeme v rámci našich lidských sil pokoušet.

Přeji Vám k tomu mnoho sil a vše dobré.

Linka Víry



 

Kategorie otázky: Církev, společenství křesťanů