Vím, že bych měla odpouštět, ale svého otce nenávidím

Když jsem byla malá, můj otec hodně pil, byl to alkoholik a bil moji maminku i přede mnou, pár věci si pamatuji, v mých 10 letech jsme od něho utekli. Od té doby jsem ho pouze párkrát viděla, občas se mě snaží kontaktovat, ale já o to nemám zájem.
Cítím vůči němu strašnou nenávist, zášť a všechno zlé. Není pro mě otcem, občas o něm mluvím vážně ošklivě.
Každopádně jako křesťanka vím, že bych mu měla odpustit, jen nevím jak. Myslím, že to nedokážu. Občas se mi o mém dětství zdá,  a to ve mně vyvolává ještě větší nenávist k němu.

Existuje něco, čím bych se přesvědčila, že je čas mu odpustit?
Moc vám děkuji za pomoc.

-redakčně upraveno-

Milá tazatelko,

děkuji za Váš dotaz. Život té malé holčičky, kterou jste byla, byl opravdu velmi krutý a nedětský. Tolik jste toho musela vidět, vytrpět, tolik jste toho nedostala, tolik toho bylo překrouceno, pošlapáno….. Je mi to líto, že jste tohle vše musela prožít. A stále Vás to pronásleduje, stále to ovlivňuje Váš život….

Ptáte se podle čeho zjistíte, že je čas odpustit? Napadá mě trochu drsné přirovnání - podle čeho zjistíte, že máte plný septik, plný odpad? Často podle toho, že se začne šířit zápach po domě, že odpad ze žumpy začne vytékat ze všech míst, které jsou na odpad napojené – umyvadlo, toaleta, bidet, vana, sprcha….

Pokud by se Vám nepřipomínalo nic z toho těžkého a odporného, co jste prožila jako malá, asi by téma odpuštění nebylo pro Vás aktuální. Ale z Vás se to už hrne ven – sny, nenávist, zášť, ošklivá slova…..Vlastně Vám to otravuje Váš současný život. Začíná to zapáchat….

Odpuštění není vůbec snadná věc. A často je to proces. Ale je to vlastně jediný požadavek v modlitbě ,,Otče náš‘‘ na nás samotné. Jediná aktivita, která se po nás žádá. Kterou vyslovujeme, že děláme. O vše ostatní prosíme Boha Otce…,,.buď vůle tvá….dej nám chléb….přijď tvé království….odpusť nám…..JAKO I MY ODPOUŠTÍME….‘‘
Pokud nás Ježíš učil tuto modlitbu k Otci – svému i našemu - tak to, co v ní vyslovujeme je asi pro náš život velmi důležité a životodárné. Ale jak na to, když je to tak těžké a ublížení bylo tak obrovské.

Možná zůstanu u přirovnání k septiku. Co s tím, když je plný? Jediná možnost je všechen odpad vypustit – OD – PUSTIT. A z mého pohledu je to s odpuštěním těm, kdo nám ublížili, velmi podobné. Můžeme si říci – jako křesťanka mám odpustit, tak tedy odpouštím. Ale pokud v nás všechno to zlé a těžké zůstává, je septik stále plný a stále se to dere ven a obtěžuje nás to v naší každodennosti.

Jak to tedy udělat? Je velmi důležité si pojmenovat, co se stalo, co mi ublížilo, co jsem potřebovala jinak, jak to ovlivnilo můj život…..A často je dobré si přiznat a dovolit i emoce, které k tomu patřily a které jsme si jako děti možná ani nemohly dovolit. Při odpuštění rodičům je to obzvlášť důležité. Možná potřebujeme plakat, zlobit se, křičet, něčím praštit…..Ne jen tak zbytečně, ale aby to bolavé, hnusné, hnisavé, zahnívající, hořké……z nás opravdu mohlo odtéci…..aby to neotravovalo naše nitro, naše srdce.

Svým klientům v terapii často doporučuji, aby dotyčnému napsali ,,dopis hněvu‘‘. Dopis, který mu nikdy nepošlou, takže mohou psát naprosto svobodně a bez cenzury. Možná to můžete také zkusit. Může tam být vše, co se Vám dere přes rty ven i to, co se objevuje ve Vašich myšlenkách, v srdci. Dopis může být vulgární, drsný…..možná při něm budete plakat, možná se budete zlobit, křičet…..Je důležité, abyste vše, co máte v sobě ,"vypustila‘‘ na papír. A když to bude vše, je potřeba to uzavřít, zakončit. Např. : ,,Už to skončilo, už nedovolím, aby se ke mně nebo k mým drahým někdo takhle choval. A už tohle vše pouštím ze svého nitra – od – pouštím a dávám to na kříž Ježíše Krista, který nesl naše bolesti, nemoci, hříchy….Dávám to Ježíši, aby to na svém kříži proměnil v požehnání. A prosím Ducha Svatého, aby všechna uvolněná místa ve mně očistil, uzdravil, naplnil……A pak dopis spalte. A uvidíte.

Pokud odpouštíme velmi těžké věci, tak to někdy je potřeba udělat opakovaně. Odpuštění je často proces. Ale na začátku je důležité udělat rozhodnutí – opravdu chci odpustit. Nechci, aby můj život určovali lidé, kteří mi ublížili. Neodpuštěním totiž máme všechny tyhle lidi přivázané k sobě a vláčíme se s nimi životem. A to asi nechcete, viďte…

Pokud byste měla chuť, mohu Vám také doporučit seminář ,,Otcovo srdce''. Jsou to většinou šestidenní duchovní cvičení, která mohou velmi pomoci právě s odpuštěním. A zároveň obnovují náš vztah s Bohem – tím úplně prvním a zásadním Otcem v našem životě.

Přeji Vám, abyste zakusila svoji jedinečnost a vzácnost. Abyste se viděla Božím pohledem, abyste zakusila Jeho lásku, něhu a péči. Aby On sám Vám dal milost k odpuštění. Kéž Vám Hospodin žehná, chrání Vás a obnovuje ve Vás pokoj a radost.

P.S.: Níže připojujeme reakci jednoho čtenáře:

Dobrý den, ráda bych zareagovala na tento zveřejněný mail. Když jsem si ho přečetla, bylo to jako kdybych to psala já. Zažila jsem stejného otce, často šlo u nás doma o život. Otec nás napadl sekerou apod...
Také jsme pak od něj odešli.
Ptala jsem se Boha, co s tím, proč právě mně dal takového otce... Boží odpověď mě překvapila. To, jakým byl můj otec, není moje starost. On se jednou za to bude zodpovídat sám. Moje starost je, jakou dcerou jsem já, protože z toho se jednou budu zodpovídat já. Zajímavé je, že v tu chvíli jsem dostala do srdce i touhu být tou nejlepší dcerou pro otce, bez ohledu na to, jakým byl on otcem... Neříkám, že je to snadné. Máma se utrápila a zemřela jako 50 letá, takže jsem přišla i mámu.
Vím, že každý příběh člověka je jiný. Doporučuji ptát se Boha, co s tím. Určitě vidí všechny naše snahy a odpoví.

Modlím se za Vás.  

Kategorie otázky: Láska a vztahy, Výchova, rodiče a děti