Věřím, že Bůh miluje všechny lidi kromě mě.

Dobrý den, moc Vám děkuji za tuto službu.

Mé dětství bylo velmi dramatické -  matka mě fyzicky i psychicky týrala, otec o mě neměl zájem, rodiče se po velkých manželských neshodách rozvedli. Otce jsem prakticky vůbec neznala.  

Víru jsem přijala až v dospělosti. Mám nějaký vztah k Ježíši, ale je to takový vztah: tohle musíš a tamto nesmíš... Není v tom láska. Moc toužím po tom, abych mohla poznat Ježíše i svého Otce, ale cítím, že nejsem schopna přijmout Boží lásku, protože se strašně bojím dalšího zranění, jako jsem prožila od mých rodičů. Ve vztahu k mé matce byl pouze strach, nebyla v tom láska. A ten strach z matky jsem přenesla na strach z Ježíše i z nebeského Otce.

Neumím milovat ani Boha ani lidi. Každý den strašně lidi kritizuji, odsuzuji, pak jsem naštvaná na sebe, pak se bojím přijít  Ježíši na oči, že mě odmítne jako moje matka. Poslouchám přednášky o Boží lásce, ale je to pro mě taková teorie. Věřím, že Bůh miluje všechny lidi kromě mě. Že já jsem taková hrozná, že si Boží lásku nezasloužím.

Prosím o Vaši pomoc, jak přijmout samu sebe, takovou hříšnou? Jak se otevřít Boží lásce a nebýt opět zklamaná? Jak mít důvěru v Boha, když jsem nikdy neměla důvěru k mým rodičům, když nedůvěřuji nikomu, ani sama sobě, ani lidem, ani Bohu?

Vážená a milá...

Ptáte se, jak přijmout Boha Otce (a Pána Ježíše). Odhadujete správně, že Vaše vztahy s vlastním otcem a matkou sehrály určitou roli v tom, že dnes Otce s velkým O nedovedete vnímat jako blízkého a pomáhajícího. Myslím, že tak to opravdu je: Boha vnímáme podle toho, jak se projevovaly pro nás klíčoví lidé (táta a máma, různé paní učitelky a další autority našeho dětství a mládí). A protože jsme se to jako děti špatně naučily, je potřeba se to učit znovu.

Je několik věcí, které mohou pomoci. Především, být Vámi, jela bych na některá duchovní cvičení zaměřená na uzdravení vzpomínek (např. Otcovo srdce v ČR a SK, Anamnéza v klášteře Tuchoměřice u Prahy).  Jsou i další, o těchto dvou vím, že jsou dobrá. Bylo by správné začít duchovní doprovázení, může to být třeba nějaká zralá žena.

Je totiž důležité udělat opravnou zkušenost. Opravit Vaše vnímání v oblasti těchto základních vztahů. Znovu vlít důvěru tam, kde byla odňata. Každé dítě, když se narodí, má důvěru, přirozeně jde k tomu, kdo se o něho stará. Takže někde ve Vás v hloubce je důvěra zakořeněná a tam, kde Vám chybí, po ní toužíte, proto také píšete tento mail.

Jak to tedy udělat? Po malých krůčkách je dobře si začít uvědomovat, že Ježíš byl člověk, jako Vy. Prožíval hlad, žízeň, strach i úzkosti, jako Vy. Byl zranitelný a svým způsobem chudý (vnitřně). On ve svém těle prožil to, co Vy toužíte žít (toužíte se přestat bát dalšího zranění, chcete přestat mít strach). To on byl dříve než Vy Chudým, Zraněným (nejen fyzicky), dlouho před Vámi prožíval stud (třebas na kříži). Když tedy víme, že on byl první Chudý, pak tedy ani já se nemusím bát chudoby. Byl první zraněný, i já se mohu přestat bát zranění druhými.

Vytvořte si nějaký prostor každý den a dívejte se na něj, nebo si vezměte evangelia a zkuste zůstávat s texty s Ježíšem každý den pár minut. Některým lidem pomůže představa, že Pán nás objímá oběma rukama z kříže a denně tak mohou v tomto obětí strávit pár minut. Věřte, není to otázka dlouhých rozjímání, ale spíše okamžiků, kdy se vědomě budete stavět před jeho lásku. Postupně se pak ten čas může prodloužit.

Další důležitá pravda je, že Pán Ježíš byl hluboce s Vámi ve chvíli, kdy jste jako dítě či později trpěla. On byl vedle Vás. A snažil se pomoci, jak mohl. I zde je třeba začít se pomalu vracet do všech těch chvil, ale tentokrát už ne sama, ale s Ním. Velká bolest zůstává, ale už ji neponesete sama, a tak bude moci postupně odeznívat. Pokud se Vám podaří uvědomit si, že byl tehdy s Vámi a plakal tak, jako Vy.

Pán Ježíš tak, jak je, se všemi svými vlastnostmi a příběhem, může být velkou terapií, uzdravuje mnoho lidí jen svojí přítomností.

Důležitým krokem ke změně je hluboké odpuštění, tak, jak ho jste dnes schopná. Není to těžká věta, má vlastně jen 5 slov. Ve jménu Krista odpouštím – komu, co. Nejprve to bude rozhodnutí vůle. Postupně třebas i něco hlubšího, ale to není podstatné. Je dobře říci ´ve jménu Krista´. To proto, že všechna tato velmi těžká osobní utrpení mají jediný průsečík, ze kterého je možné se dívat, a to ze strany Ježíše přibitého na kříži. Jen tváří v tvář Ježíšovu utrpení, v Něm jsme schopni tyto věci začít odpouštět, protože z lidských sil se to zdá nemožné.

A jsme u konce. Cesta se může zdát dlouhá, ale věřte, když se na ní vydáte, Pán Vám sám přijde naproti a krůček po krůčku budete dělat pokroky, pokoj začne přicházet.

Můžete se to modlit jako modlitbu:

1. Pane Ježíši, věřím, že pro mne existuje naděje… (vyjádřit víru, že Pán mne může změnit)

2. Ve jménu Krista odpouštím komu, co (mámě, že jsem měla z jejího chování strach, tátovi, že mne opustil…). Někdy je nutné odpustit i sobě nebo Bohu (rozumějte své představě o něm)

3. Ve jménu Krista se zříkám falešných myšlenek (zříkám se myšlenky, že nejsem milováníhodná, zříkám se strachu s matky, strachu ze zranění druhými, zříkám se nenávisti k sobě samé, zříkám se pocitu, že nemohu Pánu Ježíši přijít na oči se vším špatným, co dělám, zříkám se pocitu, že mě Ježíš nemůže milovat, zříkám se strachu, zříkám se pocitu, že neumím druhé milovat, zříkám se nedůvěry k sobě, ke druhým i k Bohu… pomaličku to všechno říkat)

4. Otče, požehnej mi svým požehnáním (můžete vnímat jeho mateřskou tvář, pokud je pro vás mužská tvář příliš vzdálená, On přichází, aby se Vás dotkl svým tichým pokojem)

Přijetí sebe sama, jak píšete, přijde postupně s tímto vším. Nebojte se, naděje existuje, odvahu! Cesta je možná, je otevřená. Věřte.

Doporučuji knihu Pět klíčů od autora Neal Lozano, která by pro Vás byla velmi dobrá. Stačí ovšem tento mail, kde Vám skoro všechno píši. Může se stát, že už i za pár měsíců je vidět pokrok. Někdy už v prvních chvílích. 
V modlitbě za Vás a s Vámi...
 

Kategorie otázky: Sebepřijetí