Věčný život mě vůbec neláká

Dobrý den.
zajímalo by mne, zda učení říkající, že víra v Boha otevírá člověku život věčný (kupř. Jan 3,16), je jaksi nutná podmínka křesťanské víry?
Nemohu se prozatím odpoutat od pocitu, že pokud člověk věří, že po tomto životě bude život věčný, vede ho to (nebo alespoň vést může) k určité ztrátě zodpovědnosti za "život časný", a za druhé ke ztrátě významu toho, že opravdu možná žijeme jen pro tento čas. Mám tím na mysli, ačkoli snad mohu říci, že věřím v Boha, že je mi vlastně nesmrtelnost lhostejná v tom smyslu, že skutečně cenný je pro mne tento život a rozhodování v té které aktuální chvíli tak, jak právě v tom okamžiku a situaci považuji za správné.
Je mé chápání životě věčného mylné? Co potom tedy opravdu znamená?
 

Milý tazateli,

Víra ve věčný život skutečně ke křesťanství hluboce patří, vždyť to, že lidská duše je nesmrtelná, je jedna ze šesti základních pravd víry. Článek o věčném životě nechybí v žádném z používaných vyznání víry ani v žádném katolickém katechismu. Klíč k pochopení je třeba hledat v souvislosti s celkem křesťanské víry: již vírou v Boha Otce, ve vtělení a vzkříšení Božího Syna a v působení Ducha svatého vyznáváme existenci přesahující tento svět, jeho prostor a čas. Pojem Bůh a pojem věčnost patří k sobě.

Problém začíná, když se ptáme, co to znamená pro nás jako lidi - jaké to tam bude a co z toho vyplývá pro náš pozemský život. Mám za to, že Tobě jde především o tuto rovinu.

Řada lidí si pod pojmem věčný život představí jakési nevábné záhrobí nebo aspoň věčnou nudu. Ježíš a jeho následovníci nás však v Novém zákoně ujišťují, že úděl lidí věrných Bohu bude tak nádherný, že si to zatím ani za mák nedokážeme představit.

Podstatou tohoto věčného života bude být s Bohem, naplno a definitivně. Kdo již zde na zemi usiluje o opravdový život v Boží blízkosti a podle jeho vůle, již v lecčems onu budoucnost předchutnává a lze si jen těžko představit, že by po takovém dovršení své pozemské pouti netoužil.

Co se týká souvislosti mezi životem pozemským a věčným, výborně jej vystihuje podobenství z 25. kapitoly Matoušova evangelia. Dobré věci, které z lásky vykonáme v tomto životě, se neztrácí, ale zůstávají do věčnosti - Kristus sám je vztahuje na sebe a na nich bude záležet kvalita našeho věčného společenství s Bohem včetně rizika odsouzení čili neschopnosti účastnit se nebeského života.

Právě víra ve věčný život a naděje, že do něj dříve či později vstoupíme, nám tedy dává sílu k odpoutání se od sebe a k nezištné službě druhým a světu, což podstatně ovlivňuje náš časný život.

Naopak úvaha o konečnosti, o nepokoji srdce a o nesmyslnosti existence bez vyšší perspektivy nás vede k tomu, abychom věčný život v Bohu z našeho horizontu nevytěsnili, ale udělali z něj toužebně očekávaný cíl naší pozemské pouti.

Podrobnější pojednání o věčném životě najdeš v Katechismu katolické církve (články 1020-1060) a v encyklice Benedikta XVI. Spe salvi

Je pravda, že pro dnešního člověka jsou některé články víry dost vzdálené a těžké na pochopení. Nicméně Tě chci ujistit, že pokud budeš pokračovat ve svém tázání a hledání s otevřenou hlavou i srdcem, s přibývající lidskou i křesťanskou zralostí si pod vlivem Boží milosti jistě osvojíš vše, co patří k autentické křesťanské víře včetně pravdy o věčném životě.

Ze všeho nejvíce Ti však chci popřát, aby jsi ze své víry již teď naplno žil: abys ze svého života udělal dar pro Boha a pro druhé. Budeš tak mít nejen kvalitní život časný, ale i blažený úděl na věčnosti.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Konec světa, vizionáři, Eschatologie