Udělala jsem chybu. Neměla jsem si ho brát...

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli mě může Bůh zachránit? V hloubce modlitby a po absolvování psychoterapie a EMDR jsem pochopila, jak ukvapené bylo moje rozhodnutí vzít si manžela a hned s ním mít děti. Přináší mi to obrovskou úzkost, kterou teď řeším psychoterapeuticky. Někdy nevidím vůbec žádnou naději. Mám strach, že nikdy nebudeme žít jako rodina v klidu a harmonii, že nás  čeká hodně konfliktů a nepokojů. Zanedbali jsme řešení spousty věcí.

Manžel je docela nejistý člověk, submisivní, potřebuje hodně vést a já nyní vidím, že moje jistota a vůdcovství bylo jen záplata na zranění z minulosti. Jsem taky zranitelná a potřebuji oporu. Kdybych se teď znovu rozhodovala o svém životě,  do manželství bych nešla. Myslím, že jsem udělala chybu, a teď si to neumím odpustit. Mám strach z budoucnosti.

Milá ....
píšete o svých obavách ze špatného rozhodnutí, z nároku, který Vás čeká, o touze po Boží záchraně. Viníte se.

Stává se to běžně, že po pár letech manželství člověk jakoby uvidí partnera novýma očima, bez růžových brýlí zamilovanosti. A také sám objeví svá zranění. Je to těžká a krizová doba. Je ale přirozenou součástí života a má svůj velký význam, pokud jí ti dva dobře a s užitkem projdou, ačkoli je to spojené s nárokem nepříjemnosti, sebezáporu, sebeobjevování jinak než dřív. Užitek to může přinést tehdy, když si dobře uvědomíte, co z dřívějšího už ve vztahu neslouží a zkusíte si postavit nový, opět funkční model fungování pro další úsek života. Možná není vášnivě zamilovaný, zato může být mnohem více láskyplný a paradoxně může vyústit v pevnější pouto. Je to tedy šance.

Přesto, že máte strach. Přesto, že vnímáte, že máte před sebou vlastně velkou práci na vztahu, protože jste vy dva originální právě tak, jak jste a to přináší nárok. Když připouštíte tu hromadu práce, co máte před sebou, je tu i naděje. Zároveň to tak prostě je, že když člověk vstupuje do manželství podepisuje vlastně bianko šek, přijímá toho druhého, aniž by precizně “věděl”. Myslím, že způsob, jak na to nahlížet je moc důležitý. Jde o jakoby nové přijetí, toho druhého. Tak jak je. I Vy takové přijetí z jeho strany potřebujete.

Nemá smysl se vinit z minulého rozhodnutí, ale začít žít v něm. Pokud bojujete s rozhodnutím, stojíte jakoby mimo něj. Pak ale nemůžete žít spokojeně uvnitř. Zkuste se jakoby znovu do toho vztahu nastěhovat a podívejte se, co by se dalo dělat. Někdy paradoxně stačí změnit málo a spustí to celou řadu změn. Jen je třeba začít. Zkuste prosím přijmout i sebe a své rozhodnutí. Ony ty výčitky svědomí někdy hodně zkreslují možnosti aktivních změn. A navíc, pokud jste si manžela brala, zkuste si vzpomenout proč. Myslím, že jste si byla jistá, že to byl dobrý výběr. Něco na něm bylo a to se neztratilo...Najděte si něco, pro co si ho můžete vážit. Co se Vám na něm líbilo. A zkuste sama před sebou ten výběr obhájit.

Ptáte se na Boží záchranu. Nerozumím přesně z jakého úhlu je otázka položena. Rozhodně ale platí, že tyto krize tu máme proto, ne abychom utíkali, ale abychom vyrostli. Bůh Vás miluje. Není žádná verze, že by mu tu lásku mohl někdo svými rozhodnutími pokazit nebo snad změnit. Nebojte se prosím. Zároveň on je ten nejbližší. Zná Vás i Vašeho muže mnohem víc než znáte vy sami sebe…A tak vám nejen rozumí, zároveň nabízí cestu. Lásku. Ptejte se ho tedy, co je skutečnou láskou nejen teď, ale i v důsledcích.

Jsem ráda, že chodíte do terapie, kde si můžete pracovat na sobě. Je to sice jiný druh podpory, než byste chtěla od manžela, ale je to také podpora. Nejste na to sama. Nejen díky terapeutickému prostoru, ale i proto, že Bůh je s Vámi… se všemi, s každým z vás. On nabízí ještě větší blízkost než lidé. Protože on jediný vidí víc než každý člověk. Je hluboce osobní – vždyť je náš milující Otec. Zkuste ho pozvat do své blízkosti, do každého hnutí mysli, proste ho o vedení. Zvolte si ho jako podporu i do všedního dne. Nechte se jím milovat, jakoby v jeho náruči. Pak bude snadnější přijmout lidskou mez partnerovu.

Milá ..., nebojte se. Každý život i každá jeho forma má tyto výzvy. Když člověk uteče do jiné, najde třeba v něčem jiném ještě větší zátěž, která mu není ušita na míru… a to se nese opravdu těžko. A navíc to brání růstu. Nebojte se tedy přijmout sebe i svého muže. Zkuste s ním jít do párové terapie. Je to ohromná pomoc a může vám pomoci projít tímto nelehkým úsekem. Moc vám držím palce a beru vás s tím do modlitby.

Kategorie otázky: Manželské krize