Tridentská mše

Chvála Kristu,
Navštívila jsem mši svatou v mimořádné formě římského ritu, tzv. latinskou. Ve své farnosti jsem se pak setkala s postojem, že by se měly tyto mše zakázat, že jsou projevem zpátečnického konzervativního přístupu.
Mohla bych Vás požádat o vyjádření a osvětlení problému? Děkuji.

Dobrý den,
vážíme si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Jde o obrovské téma s mnoha historickými konotacemi. Proto také níže doplňuji text odkazy na další hodnotné zdroje k tématu.

Který rituál mše platí?

Pán Ježíš v předvečer své smrti slavil s učedníky poslední večeři. Tehdy vzal chléb a řekl:
„Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku“. (1Kor 11,24) A apoštolové tak začali konat tuto „památku“. Ale jejich bohoslužba v mnohém vycházela ze židovství – četli z Písma, modlili se žalmy a k tomu připojili lámání chleba. Teprve v následujících desetiletích vznikly první „eucharistické modlitby“, tedy modlitby, které pronášel kněz či biskup během mše a které také obsahovaly slova proměnění. Tak se nám zachovala dnešní II. eucharistická modlitba, která je dílem Hippolyta Římského z počátku 3. st. po K. Tyto modlitby se pak postupně rozvíjejí v každém větším centru liturgie a dnes známe řadu takových eucharistických modliteb spojených s různými rity (mozarabská, syrská, řecká, galikánský... či jsou známi jednotlivý autoři jako např. sv. Jan Zlatoústý). Většina těchto eucharistických modliteb vnikla v prvním tisíciletí. Nejinak tomu bylo i s liturgií římskou. A nešlo jen o středobod slavení mše, ale o celý rituál bohoslužby včetně uspořádání liturgického prostoru nebo liturgického kalendáře a také o další obřady jako je křest, svatba atd..

Významným předělem byl bolestivý okamžik reformace v 16. století, kdy katolická strana reagovala dlouho trvajícím Tridentským koncilem (mnoho zasedání se pro neúčast biskupů muselo zrušit a koncil tak trval dvacet let). Jedním z důrazů tohoto koncilu bylo nové uchopení prožívání katolické víry a očištění od všech nánosů lidové zbožnosti nebo místních zvyklostí. K věci velmi přispělo také rozšíření knihtisku, a tak se po koncilu podařilo vydat jednotný misál (známý jako misál papeže Pia V. v roce 1570). Od té doby se užíval až do roku 1969. Ovšem během dějin do ritu vstoupila celá řada úprav, jen ve 20. st. zasáhli papežové Pis X, Pius XII., Jan XXIII.

Již v 19. století se mnozí odborníci na liturgii pozastavovali nad tím, jak liturgie v katolické církvi vypadá a jak je prožívána. V té době mohutně ožilo zkoumání historických pramenů a čím dál více vysvítalo, kolik se do aktuální podoby katolické mše svaté promítlo skutečností, které působí spíš jako nánosy zvyků než prohloubení prožívání obřadu. Vzniklo tedy velké liturgické hnutí a z něj vyrostly velké postavy teologů, kteří stáli u reformy misálu po II. vatikánském koncilu (1962-1965).

Můžeme citovat jeden z významných textů tohoto koncilu: „Mešní řád ať je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné.“ (SC 50)

Proč nezůstal „Tridentský“ obřad?
Nejprve zmiňme, že žádná „Tridentská mše“, obřad ani misál není. Jde o lidové označení Římského misálu vydaného nejprve v roce 1570 a pak ještě mnohokrát s různými úpravami, jak jsme uvedli výše. Před tím samozřejmě byly jiné, straší římské misály. Jde tedy o jeden z mnoha kroků církve adekvátní době a situaci. Nové však bylo vydání pro celou církev.

Obřad mše svaté existoval dávno před misálem z poloviny 16. století. Ten jen shrnul, zjednodušil a upravil misály tehdy užívané v Evropě. Jde o kompilaci římsko-galikánsko-germánské liturgie. Mnohé jiné rity jednoduše zrušil a zavedl pro všechny jednotný, stejný text. Cílem bylo sjednotit reformací rozbité křesťanství a přitom se výrazně odlišit od nově vzniklých reformačních církví.

V poslední době do liturgie významně vstoupily dvě „technické“ skutečnosti. Tou první jsou vynálezy 19. a 20. století. Liturgie samozřejmě musí být slavena tak, aby se jí mohli účastnit lidé. Ale to jde jen těžko bez ozvučení prostoru a také bez kvalitního osvětlení. Proto starý ritus neumožňoval laikům sledovat eucharistickou modlitbu. Pouze na proměňování ministrant zazvonil, aby lidé věděli, co se děje. Kněz celebroval zády k lidem čelem k oltářnímu obrazu nebo často čelem ke svatostánku.

Druhou technickou skutečností byl jazyk. Až do 19. století lze jen stěží najít evropské lidové jazyky na takové úrovni, aby dokázaly kvalitně přeložit precizní náboženskou terminologii. Teologové se obávali do národních jazyků přeložit Písmo svaté nebo mši svatou, protože jen těžko zaručili platný překlad slov svátostných formulí. To se ale v 19. století zásadně změnilo. Stále probíhala výuka na teologických školách v latině, ale národní jazyky se stávali plnohodnotnými.

Proto bylo možné po mnoha a mnoha staletích přeložit také mši do lidových jazyků a učinit tak mši svatou srozumitelnou každému. Zde jen připomeňme, že Ježíš slavil poslední večeři nejspíš hebrejsky a některé texty říkal aramejsky. Nový zákon včetně textů o proměňování byl napsán řecky a to lidovou řečtinou (koiné). A také první komunity křesťanů mluvily hlavně řecky. Teprve v průběhu 3. a 4. století roste význam latiny a v církvi na západě se začalo používat mnohem více latiny než řečtiny. Latina se tak stala na 1500 let jazykem západní církve, protože řečtina se na západě úplně zapomněla, ale jazyky „barbarů“, jako je čeština či angličtina, nebyly ještě připraveny na univerzitní komunikaci, teologii či filosofii.

Který obřad platí?
Po II. vatikánském koncilu se připravil nový misál, který byl oficiálně promulgován 3. dubna 1969 z autority papeže Pavla VI. Přesto papež z lásky ke stařičkým kněžím ponechal možnost těmto starým a nemocným slavit i nadále mši podle dřívějšího misálu. Jak píše papež Benedikt XVI.: „Římský misál vyhlášený Pavlem VI. je řádným vyjádřením lex orandi katolické církve latinského obřadu. Římský misál vyhlášený sv. Piem V. a nově vydaný bl. Janem XXIII. je třeba pokládat za zvláštní vyjádření...“ (Apoštolský list Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z 14. září 2007 - český překlad: in Acta ČBK 3 (2008): 50–54 viz odkaz).

Po koncilu se však zvedla vlna určité revolty, kterou asi nejlépe charakterizoval kardinál Marcel-François Lefebvre, který byl nakonec pro svoji neposlušnost exkomunikován z katolické církve (1988). Již před tím založil společenství Bratrstvo Pia X. a po své exkomunikaci se z něj de facto stala nová církev. V dalších dvou dekádách katolická církev především papež Benedikt XVI. hledala cesty k navázání jednoty s tímto odtrženým „stádem“. Proces to byl a je stále složitý.
Celá kauza ukazuje, že se v církvi zrodilo brzy po II. vatikánském koncilu jakési „hnutí odporu“, které pro své zájmy využilo liturgii misálu Pia V. Ve skutečnosti šlo nejen o liturgii, ale o prosazování řady dalších cílů v církvi charakterizovaných konzervativními postoji, tedy snahou vrátit se k chápání, formám a způsobům vedení církve v 19. století. Dnes se k těmto proudům připojuje řada dalších lidí, kteří chovají naději, že návrat zpět je cestou k jistotě uprostřed moderní „tekuté“ společnosti. Můžeme jen diskutovat, zda je na tom něco pravdy, anebo je třeba hledat způsoby, jak v aktuální době odpovídat křesťanským pohledem.

Aktuálně je katolickou církví povoleno slavit mši svatou podle misálu Pia V. v poslední verzi vydání z roku 1962. Je to snaha neztratit nikoho, kdo Pána Ježíše hledá.

Pokud tedy někdo přijde na mši svatou slavenou podle misálu Pia V., je to platný obřad a je možné zde přistoupit ke svatému přijímání. Ptá-li se někdo, zda je běžné preferovat tento ritus nad jinými, pak je třeba říci, že jde jen o mimořádnou formu slavení a je třeba se více soustředit na řádnou formu slavení podle misálu Pavla VI. a spíše dbát na to, aby byla slavena kvalitně bez různých nešvarů.

K rozšíření pohledu nabízíme např. Petr Honč „Římský misál mezi Tridentským a Druhým vatikánským koncilem“ v časopise Studia Theologica 2013 č. 1.

A dále:
Liturgické hereze a lék vtělení
50 let obnoveného misálu
Nezvratná liturgická reforma

Kategorie otázky: Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost