Tolik lidí na světě a každý má mít zvláštní úkol?

Na Vašich stránkách jsem si přečetl tvrzení, že každý má na světě nezastupitelnou úlohu. Nejde mi to ale na rozum. Vždyť během 19.st. se populace na světě zněkolikanásobila a ve 20.st.přišel ještě masivnější narůst.  Přeci nemůže být potřeba tolik "nezastupitelných úloh"?

A ještě si neodpustím dotaz ohledně úlohy Hitlera a těch, kteří poznali stěny plynových komor coby svou "úlohu". Jak mohl milosrdný Bůh dopustit Osvětim, Treblinku, Sobiboratd, ….? Co je v tom milosrdného?

Ona "nezastupitelnost" tkví v jedinečnosti. Vždy budou lidé, kteří jsou v něčem lepší, ale nikdo nemá stejnou kombinaci darů, jakou máte Vy. Pěkně to je vidět na rodině. Pro mé dítě budu navždy jeho tatínkem. A tato skutečnost zůstane, ať se stane cokoli. Mou roli může lépe či hůře nahradit někdo jiný, nikdo ale nebude tím otcem, kterým jsem já. Protože to je mé dítě a v tom je moje role nezastupitelná. Zároveň jsem jako otec dokonce i "spolutvůrcem" - všichni tak do určité míry rozhodujeme o tomto světě. 

Bůh pro každého z nás připravil určitou cestu (nezastupitelnou úlohu). Touží po našem štěstí a naplnění. K tomu nás také zve. Chce, abychom se jím nechali vést. Zároveň nás vede krok po kroku, reaguje na naše rozhodování další nabídkou a stále nás přitahuje ke své lásce, kterou nám zdarma nabízí (jako i rodič miluje své dítě ne proto, co dělá, ale proto, že je jeho dítě).

Problém (a zároveň největší z darů) je v tom, že nám také daroval svobodnou vůli. My nemusíme reagovat na jeho lásku. Můžeme si dělat, co chceme. On nás k ničemu nenutí. Pokud znovu použiji srovnání s rodinou: I já jsem si pro dítě vysnil konkrétní cestu nebo jsem mu připravil mnohá dobrodiní k užívání. Toužím ho na jeho cestě podporovat, jak jen budu moci. Chtěl bych jej i chránit a doprovázet. Moje dítě má ale svobodu dělat, co samo chce. Může si samo vybrat školu, životního partnera i směřování. Možná se v něčem zeptá na můj názor, možná ne. Tato svoboda s sebou nese také riziko, že mé dítě sejde z cesty a vybere špatně. Že odmítne mou lásku a uteče se k drogám či k jakkoli špatnému způsobu života. Může mě milovat nebo se ke mně obrátit zády. Vždyť lásku si nelze vynutit.

Tím se dostávám k tomu špatnému, co dělo (a bohužel i místy stále děje). Není to něco, co Bůh chce. Daroval nám ale svobodnou vůli. A ta s sebou nese riziko neuposlechnutí. Ano, teoreticky by Bůh mohl zasáhnout vždy, když se děje nějaká nepravost. Mohl by nás taky paralyzovat a donutit, ať děláme pouze to, co přikázal. Pak bychom ale nebyli svobodné bytosti, ale pouhé loutky. Svoboda je krásný dar, ale taky velká zodpovědnost. 

Bůh nám dal najevo, jak máme žít. Ukázal nám cestu, která vede ke štěstí. Ukázal nám i to, co nám škodí. Ale my jej často raději ignorujeme a zkoušíme to po svém. Pouštíme se do toho, co nám nepřísluší a jsme pak překvapeni plody, které to přineslo.

Zároveň je Bůh tím, kdo odpouští a dává novou šanci. A v tom tkví jeho milosrdenství. Jeho pohled je jiný, protože on vidí do srdce. To Vám také přeji. Abyste se především setkal s Jeho láskou. Tou, která Vás miluje proto, že jste jeho dítě. A tuhle jedinečnost si nemusíte zasloužit, tu máte.

 

Linka víry

Kategorie otázky: Zlo a utrpení ve světě, Povolání, boží vůle, Sebepřijetí