Táta si stěžuje na mámu a máma zas na tátu...

Rád bych se zeptal na jeden problém, který poslední dobou provází vztah s mými rodiči. Studuji VŠ mimo domov, a tak jezdím domu jen jednou za 1 -2 měsíce. Jsem jediné dítě svých rodičů, máme spolu velmi úzké a intenzivní vztahy, což je velmi krásné a dobré, ale někdy je v tom pořádný kus nesvobody.
...
Mé návštěvy jsou bohužel provázeny neustále se opakujícím si stěžováním jednoho rodiče na druhého. Tatínek si stěžuje, jak ho maminka zraňuje svou vztahovačností a maminka zas, jak ji tatínek zraňuje svým cynizmem, vytahují staré i nové křivdy... Pravdu mají částečně oba, jenže já nevím, co s tím.

Rodiče jsou oba poměrně "sami" (jsou sice věřící, ale nemají příliš přátel, kterým by se tohle mohlo říct), tak to sypou ven na mě. Chtěl bych jim pomoct, vím, že potřebují někoho, kdo je vyslechne, ale zároveň je mi z toho na padnutí, …

Milý...,

ani u věřících to někdy nebývá růžové. Mám pro Tebe několik postřehů.

Jak být vůči rodičům svobodnější? Je třeba, abys z toho vztahu tak trochu poodstoupil a koukl se na rodiče z větší dálky. Jako na manžele. Jako na ty, kteří budou muset žít zbytek svého života bez tebe. Umím si představit, jak je jistě pro ně těžké, že jsi daleko od nich, když jsi jediné dítě. Je to fáze, kdy se jim vzdaluje někdo, kdo s nimi dosud byl a nechává je samotné. Je to situace, kterou dlouhá léta neznali a které se musí znovu učit. Budou se učit sžívat ve dvou. A taková situace někdy – krom zátěží z minulosti - může vyvolávat napětí a negativní emoce. Je to dost přirozené. Tohle zvládnout je jeden z vývojových úkolů jak rodičů, tak dítěte. Zdravě se oddělit pro dítě a pustit ho pro rodiče. Ale snadné to není, právě proto, že se máte rádi. Ale moc důležité. Dospívající člověk se musí odstřihnout od svých rodičů, aby mohl začít žít svůj vlastní, dospělý život. Stává se z něj samostatná jednotka. Jistě, s láskou k rodičům – tedy k jednotce, kterou kdysi bez tebe tvořili, když se vzali a ve které bez tebe zůstávají. Jako bys ty dva nechal opravdu bydlet v jiném městě a jezdil k nim jen na návštěvu. A to, co se tam odehrává, vnímal jako svrchovaně jejich záležitost.

Když si rodiče navzájem k tobě chodí postěžovat, máš dvě možnosti, jak reagovat. Jedna možnost je odmítnout jim dělat prostředníka. Není to dobrá role. Odkázat je na to, aby tě z toho vynechali, protože to nenáleží tvým uším, ale uším druhého rodiče.

Druhá možnost je přijmout svou roli ucha či vrby a dopřát jim, aby u tebe mohli upustit páru. V takovém případě je ovšem nezbytné, aby také oni chápali, že jim dáváš jen prostor na upuštění páry a ne že se stavíš na stranu toho či onoho rodiče. Pak je důležité se s tím naučit pracovat, nenechat to v sobě, ale předat Bohu do rukou. Tam to patří a ne do tvého srdce a tvých emocí. Vyčistit se od toho. Pak jim budeš moct být užitečný. Nesemele tě to. A zároveň to znamená, že můžeš politovat jednoho i druhého, chápat, že mají oba pravdu a být v tom s nimi.

Řešení ovšem není na tobě. Oni dva ho totiž nosí v sobě. Být od toho svobodný neznamená být netečný, nevnímat, ale uznat to, že je to jejich věc, to oni se točí v kruhu. Je třeba, abys stál vedle toho kolotoče. Když se budeš točit s nimi, nebudeš si to moct prohlédnout. A bude se ti z toho jen točit hlava. A nebudeš moci ukázat, že je místo i mimo kolotoč… Obrazně řečeno.

A je třeba dobře zvážit, jestli ty jako syn jsi ten pravý, který jim pomoci může jinak než právě vyslechnutím. Jistě by bylo užitečné, kdyby měli i někoho jiného, věku přiměřeného, kdo by jim s tím pomohl. Pokud by byli ochotni, mohli by chodit do manželské poradny a tam své problémy řešit. Třeba i jednotlivě. Někdy při nejlepší vůli není svépomoc tím nejlepším řešením.

Pokud jsou věci, které se jim z minulosti stále vrací a zraňují, tak by bylo moc dobré, aby byly pojmenovány. A aby byly odpuštěny. A pokud to nejde a visí to v rodině, je možné požádat kněze, aby se za rodinu modlil. Někdy je třeba napnout všechny síly – ty duchovní i ty lidské. Modlitba i odpuštění. I když je to běh na dlouhou trať, dej svým rodičům prosím důvěru, že mohou postupně kroky dělat.

Když to shrnu – tvůj úkol je osamostatnit se a přibližovat se k rodičům zvenku.
Je možné jim nabízet cestu odpuštění. A také cestu do manželské poradny. Dále pak o tom promluvit s knězem a požádat o modlitbu i mši za uzdravení rodiny. A neztrácet důvěru, mít trpělivost a být milosrdný jako je náš Bůh.

Milý..., moc držím palce vám všem, aby bolest, která v rodině je, přestala vítězit a aby ta zranění byla uzdravena. Beru tebe, tvou maminku, tvého tátu i celou tvou rodinu – všechny dohromady a každého zvlášť se vším co si nese, teď do modlitby. Ať vám žehná a uzdraví!

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům