Svoboda myšlení v církvi? Spíš naopak...

Dobrý den, četl jsem ktechismus katolické církve a narazil jsem na body, které mi přišly nebezpečné, proto bych žádal o jejich ujasnění.
- Lidský rozum a vůle ve víře spolupracují s Boží milostí: "Víra je úkon rozumu, který na rozkaz vůle, pohnuté k tomu Bohem skrze milost, souhlasí s Božskou pravdou". §155 
- První přikázání po nás žádá, abychom svoji víru rozvážně a bděle živili a chránili a abychom odmítali všechno, co je proti ní. Proti víře lze hřešit různými způsoby:
- Dobrovolné pochybování ve víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a co církev předkládá k věření. Nedobrovolné pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek spojených s vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li vědomě pěstováno, může vést k zaslepení ducha. §2088 
-  "Věříme všemu, co je obsaženo v Božím slově, psaném nebo předávaném, a co Církev předkládá jako Boží zjevení" §182

Zdá se mi to velmi podezřelé a potenciálně nebezpečné - pokud to chápu správně, tak je zde vlastně potlačováno svobodné myšlení a oprávněná kritika církevního učení.
Děkuji.

Dobrý den, 

odpověď na Váš dotaz může mít dvě podoby: bude záležet na tom, jestli se ptáte jakožto katolík, nebo jako člověk vně církve. Pokud se díváte na církev jako vnější pozorovatel, pak jsou Vaše dotazy nejen pochopitelné, ale i oprávněné, a dost těžko se na ně odpovídá.

Ale pokud byste se považoval za katolíka, byly by takové dotazy povážlivé. Je to podobné (ale jen podobné, ne stejné!), jako kdyby se nějaký fotbalista na hřišti podivoval nad pravidly fotbalu a odmítal podle nich hrát. Připadalo by mu, že ho omezují ve svobodné hře. Nesmí hrát rukama, nesmí se prát s protihráči, nesmí se trefovat do vlastní branky… Fotbalistu přece dělá fotbalistou to, že hraje fotbal (pokud by chtěl měnit pravidla, byla by to jiná hra – ostatně takhle vzniklo rugby). Jestliže se ale někomu zdá, že má fotbal nesmyslná pravidla, nejspíš ho nesleduje, natož aby ho hrál – a pak může klidně nezávisle kritizovat jeho pravidla. Fanouškům fotbalu to ale bude jedno…

Tím nechci říct, že katolíci jsou „fanoušci“ církve nebo víry v Krista. Je to mnohem víc než srdeční záležitost. Víra totiž neznamená jen to, že máme někomu nebo něčemu slepě věřit, aniž bychom si to mohli ověřit. Víra znamená to, že jsme dostali ke svému rozumu ještě jakýsi „nástavec“: zvláštní, nadpřirozený nástroj, který dosáhne i tam, kam běžný přirozený rozum nedosáhne. Je totiž víc než pravděpodobné, že skutečnost je mnohem bohatší, než dokáže člověk vnímat. Když se poučíme například u hierarchie živého tvorstva: mravenec jistě nevnímá svět v celé jeho šíři, jak ho známe my. Pes je na tom podstatně lépe, přesto jeho poznávací možnosti končí tam, kam se chodí s páníčkem venčit. Neví nic o existenci jiných kontinentů ani o podmořském světě, natož o matematice nebo chemii. A teď si představte, že by nějaký páníček měl tu moc svému psímu příteli darovat lidský rozum. Pes by najednou měl možnost poznat – nebo alespoň tušit – co všechno mu předtím bylo skryto. Radoval by se z toho, že to může sdílet se svým pánem, že si o tom můžou povídat, a i když nadále vůbec nechápe např. matematické zákonitosti, ví, že tato oblast existuje a že je velmi důležitá.

Nejprve jsme tedy nevhodně srovnávali křesťana s fotbalistou, teď ho budeme ještě nevhodněji srovnávat se psem, který dostal zázrakem lidský rozum. Člověk totiž podobným způsobem dostává od svého Pána dar víry, která mu pomůže proniknout do oblastí normálně pro člověka skrytých. Tento dar pak s sebou nese věrnost, oddanost, důvěru, lásku.

V tomto světle jsou snad už pochopitelnější citáty z Katechismu, které uvádíte, i když mluví trochu nezvyklým jazykem. Víra je skutečně úkon rozumu, přesněji řečeno je to „nástavec“ k rozumu, který dává člověku Bůh a kterým také Bůh sám milostí pohybuje, aby člověk mohl vnímat i to, co by pouhým rozumem nezachytil. Člověk ale musí s touto milostí spolupracovat – musí ji chránit a opatrovat, musí odmítat všechno, co jí odporuje, jinak hrozí, že přestane „fungovat“, zkrátka že o víru přijde. To samozřejmě neznamená, že člověk přestane používat svůj rozum! Naopak, používá ho v onom rozšířeném modu, který nijak přirozenému rozumu neodporuje. Stejně jako lidský rozum nemůže odporovat informacím, které pes vyčuchá na patníku – promiňte, že zůstávám u této psí analogie.

Ostatně nemusíme chodit do zvířecího světa. Víra hraje i v běžném lidském životě nezastupitelnou roli. Rozum většiny lidí nedosahuje třeba k fungování počítačů, které dennodenně používáme. Máme tedy dvě možnosti: buď věřit, nebo se hádat, že je to nesmysl, protože se tomu nedá porozumět. Taková „víra“ ve vědecké bádání rozhodně není slepá ani neodporuje rozumu. Pouze ho překračuje. Náboženská víra ho rovněž překračuje, v jiné oblasti, a to díky daru shůry. Černá díra ve vesmíru je pro astrofyzikálního ignoranta stejně nepochopitelná jako třeba existence pekla pro člověka, který nemá víru.

Teď konečně mohu odpovědět z druhého úhlu pohledu: jestli se na církev díváte zvenčí, jako nezávislý pozorovatel, bez daru víry, pak to jistě musí vypadat tak, jak říkáte. Církevní učení se jeví jako omezování lidského rozumu. Pokud přirozený lidský rozum bereme jako nejvyšší měřítko všeho poznání, tak je to pravda- víra ho v určitém smyslu relativizuje, odkazuje ho do patřičných mezí. Ale věřící člověk nepovažuje svůj rozum za poslední měřítko všeho – je vděčný za to, že Bůh jeho možnosti rozšířil a umožnil mu zahlédnout věci, které by mu jinak zůstaly skryty. Víra omezuje rozum, nakolik vyšší poznání může omezit či upravit nižší.

S přáním zachování zdravého rozumu, posíleného vírou
Linka víry

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus