Svatý Jan Nepomucký - legenda nebo fakta?

Dobrý den, dnes mě při hodině dějepisu šokoval profesor, když řekl, že katolická církev si vymyslela sv. Jana Nepomuckého. A podložil to důkazy, že se jednalo ve skutečnosti o vikáře Jana z Pomuku, který byl obětí sporu mezi králem Václavem Čvrtým a arcibiskupem Janem z Jenštejna. K tomu dodal,tvrzení o tom,že Jan odmítl vyzradit tajemství královny(manželky Václava), je lživé a Církev si jej vymyslela. Dá se v tomto případě nějak Církev obhájit? Co je tedy pravdou? Protože to znělo pro nevěřící spolužáky celkem věrohodně, ale mně katoličce,se nechce věřit-Církev si vymyslela...Jak by se dalo v tomto případě argumentovat?Moc děkuji za opověď

1) Obecně je pro svatořečení důležité, aby světec byl uctívám lidmi, aby mu bývala vzdávána úcta, jinými slovy, aby existoval jeho kult, a zázrak vykonaný na jeho přímluvu. To obojí platí dodnes. Např. v případě svatořečení Matky Terezy byla úcta jasná a na její přímluvu (myslím, že to bylo v den jejího úmrtí) byla uzdravena smrtelně nemocná matka, která ji prosila o pomoc.



2) Legendy jsou často okrášleny, ale jejich jádro většinou bývá pravdivé.

A co se týká Jan z Pomuku – je také potřeba si uvědomit, že život byl s vírou spojen mnohem více, než dnes. Víra byla pevnou součástí každodenního života jak kněží tak politiků a vládců, prostě všech. Proto se zde také mnohem hůře dají tyto věci oddělovat a stavit proti sobě – oddělovali bychom neoddělitelné. Je třeba se pokusit vnímat události na pozadí doby, ve které se odehrály a ne z pohlednu dneška.

Názor, který zastává Tvůj pan profesor se dá najít v některých knihách, které pojednávají o historii, ale přestože nejsem historik, tak na mě působí jako „jednoduché řešení“, které se spíše než o všechny dostupné prameny opírá o velkou míru negativního vztahu k církvi.




Dále uvádím text, ve kterém doufám najdeš, co by Tě zajímalo.

Info:

Arcibiskup Jan z Jenštejna – hlásil se otevřeně k římskému papeži a odmítl podporovat neutrální stanovisko svého panovníka Václava IV.
1393 dal Václav zajmout generálního vikáře – Jana z Pomuku – blízkého spolupracovníka arcib. Jana z Jenštejna (je možné že arcibiskup se před panovníkem skrýval a proto si Václav „vylil zlost“ na Janovi), a nechal ho mučit.




Mučednická smrt v službách církve je zajisté dostatečný titul Janovy svatosti.

Zbožné podání udává však ještě jiný důvod Janova mučednictví, totiž zachování zpovědního tajemství: Král Václav IV. Trýznil Jana z Pomuku proto, že mu nechtěl vyzradit, z čeho se mu zpovídala královna Žofie (Bavorská – druhá manželka, se kterou také neměl potomka). Tato tradice je sice ponejprv zaznamenána až r. 1433 Tomášem Ebendorferem z Haselbachu, profesorem vídeňské university a členem poselstva koncilu basilejského, které navštívilo Prahu, ale to neznamená, že by musela být bezpodstatná. Je snadno pochopitelné, že se o této věci nesmělo mluvit za života prchlivého krále († 1419) a že nebyla vhodná doba k jejímu zachycení za válek husitských.



Co může být pravdivého na legendě o vyzrazení zpovědního tajemství?

Jaroslav Polc: Při důvěrných jednáních krále a jeho rady s avignonským vzdororopapežem Klementem VII., který se snažil získat krále pro svou stranu, uvažovalo se na jaře r. 1391 o tom, nabídnout mu za manželku dceru aragonského krále a Klementova přívržence, poněvadž do Avignonu došla z Čech, zřejmě z dvorských kruhů, zpráva, že by snad král svou dosavadní manželku propustil. Václav IV. Se buď snažil, nebo by se byl časem snažil dosáhnout církevního prohlášení neplatnosti sňatku s Žofií. Takovému prohlášení by ovšem musel předcházet proces, při němž by musela být vyslechnuta i královna. K tomu bylo třeba rady odborníka v církevním právu. Takovým odborníkem z mimodvorských kruhů byl generální vikář (doktorát z církevního práva v Padově). Příručka někdejšího generálního vikáře Arnošta Štěpána z Roudnice svědčí, že bývalo zvykem, že zvláště vdané ženy se radily o svých manželských problémech při zpovědi, aby měli jistotu, že jejich tajemství nebude prozrazeno. Je proto možné, že podobně jednala i královna Žofie a že král Jana právě proto trýznil, aby se dozvěděl, co mu Žofie o své záležitosti svěřila.




Svatost?

Sv. Jan požíval pověsti světce bezprostředně po své smrti. V stížnosti, kterou arcibiskup Jan z Jenštejna poslal tři měsíce po krvavých událostech r. 1393, označil svého bývalého generálního vikáře titulem „martyr sanctus“ (svatý mučedník). V dokladu právního rázu jistě nemínil užít tohoto termínu jenom obrazně. Jenštejnovo tvrzení opakuje r. 1402 roudnický převor a důvěrník Jenštejnův v jeho životopise. Píše, že Jan z Pomuku se stal z Boží milosti mučedníkem a že již byl oslaven skvělými zázraky, o nichž se nechce šířit, poněvadž jsou známy po celé vlasti. Roku 1396 bylo Janovo tělo přeneseno do katedrály, což je určitě znamením velké úcty, zvláště, když se odehrálo ještě za života jeho vrahů. Rukopis legendy ze Starých letopisů českých zmiňuje, že zde musel být hrob opatřen mříží, protože se u něj děly zázraky. Dále se úcta k Janovy stále rozšiřovala a v roce 1721 byl Jan prohlášen za blahoslaveného. V roce 1729 byl Jan prohlášen za svatého. V řízení bylo použito jako důkazu dvou zázraků (záchrana dívky tonoucí pod ledem pod mlýnskými koly, a uzdravení ochrnuté a nehybné ruky), které jsou doloženy lépe než u mnoha jiných světců.

A ještě dodatek – část Janova těla, která byla pokládána za jazyk byla antropologicky prozkoumána a zjistilo se, že to není jazyk, ale část mozkové hmoty. Nicméně se také prokázalo, že Jan zemřel na následky mučení. Jako v legendě – jazyk sice ne, ale mučednická smrt ano. (aneb)

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi