Špatná zkušenost se svátostí smíření - svědectví

Dobrý den,
za posledního půl roku mám za sebou dvě velmi nepříjemné zkušenosti se svátostí smíření - přesněji řečeno s knězi.

Jako vždy, zpovídala jsem se z různých hříchů a mezi těmito hříchy byl i hřích sexuálního sebeuspokojování, ať už myšlenkami nebo skutkem. Tento hřích nepatří k mým denním hříchům, a vlastně vůbec ne ani k častým hříchům. Přesto i v této oblasti někdy selžu, jako jakýkoli jiný člověk, ale stává se mi to skutečně velmi zřídka. 
...
Většinou se zpovídám u kněze, který mě zná a tyto hříchy nijak nekomentuje, a vlastně vůbec k žádným hříchům se nijak konkrétně nevyjadřuje, spíš jen dává obecné rady a hlavně povzbuzení. Po letech praktikování svátosti smíření jsem zakusila, že to je ta nejlepší forma. Člověk přece ke svátosti pokání přistupuje s tím, že se svým předsevzetím s hříchy rozchází a odevzdává je Bohu. K tomu už není třeba nic dalšího dodávat, pokud kněz vidí, slyší, že vyznání je jasné, věcné a dostačující. Není pak za potřebí nějakého rozebírání těchto hříchů. A člověk je velmi rád za chápajícího a milosrdného kněze, který je v té chvíli skutečně obrazem Boha Otce.
...
Velmi nepříjemně mě však naposledy zaskočilo,  jak na mé vyznání zareagoval neznámý kněz. Ujal se slova a začal se mě vyptávat, jak je vůbec možné, že mám potřebu sexuálního sebeuspokojení, když jsem vdaná. Že mu to vůbec není jasné. Byla jsem tak rozrušená, že už si vlastně ani nevzpomínám, co jsem tomu knězi odpověděla. Bylo mi to velmi trapné a nepříjemné...
...
Podobně nepříjemnou zkušenost jsem udělala opět nyní. Když jsem se vyznala z výše uvedeného hříchu sexuální povahy, kněz mě ihned přerušil a dal mi otázku: „Po čem toužíte v sexuální oblasti?“ Nechápala jsem. Zaskočilo mě to tak, že jsem se nezmohla na žádnou svobodnou reakci. Jen jsem odpověděla, že nevím – a to také byla pravda.
...
Normálně, kdybych nebyla tak zaskočená a paralyzovaná, bych tomu knězi rázně odpověděla, že mi pokládá velmi nevhodné otázky a že se o těchto věcech prostě nechci a nebudu bavit, ani je rozebírat. Kněz pokračoval a podsouval mi něco, co nebyla pravda. Možná jsem se měla sebrat a ihned z takové zpovědi odejí.  Vím, že to ten kněz nemyslel špatně, ale hodně se mu to nepovedlo. Překročil hranici intimity a ani se mě nezeptal, jestli tuto hranici překročit může. Tím myslím, že se mě ani nezeptal, jestli s ním o svém konkrétním hříchu chci mluvit a hned mi začal dávat otázky, kde jsem byla nucena mluvit o své intimitě. Skutečně to pro mě bylo velmi stresující. Cítila jsem se skoro jako zneužitá, ponížená. Jsem si jistá, že Bůh by člověku takové otázky nikdy nekladl.
...
Nechci něco tak stresujícího a ponižujícího už zažít. Co mám dělat? Přestat se zpovídat z hříchů sexuální povahy? Chápu lidi, kteří se z podobných hříchů přestali zpovídat, anebo rovnou odešli z katolické církve. Nedivím se jim. Myslím si, že takoví kněží, o kterých jsem se zmínila, mohou být příčinou odchodu lidí z katolické církve nebo od této praxe pokání.
...
Co  říkáte na to, že člověk místo toho, aby odcházel ze zpovědnice povzbuzen a potěšen, odchází naprosto rozhozen a otřesen?

-redakčně upraveno-

Vážená paní,
z Vašeho bolestného mailu není patrné, zda jste ho posílala jako „vykřičení“ něčeho bolavého či jako otázku, na kterou očekáváte odpověď. Proto se mi nesnadno píše reakce.

Zkušenost, kterou popisujete, uznávám za velmi bolestnou. Jsem zpovědník a potkávám se dvacet let s lidmi, muži, ženami, dětmi, mladými i starými lidmi... Snad už mám nějakou zkušenost a hřích v oblasti sexuality jistě také patří k těm, které jsou zmiňovány přicházejícími penitenty.

Svátost smíření má jako každá svátost svůj řád, i když v tomto případě je benevolentnější, než u jiných svátostí. V rituálu ke svátosti smíření se říká: „Potom kajícník vyzná své hříchy... Kněz mu pomůže, je-li to třeba, k vykonání úplné zpovědi, dá mu vhodné rady a povzbudí ho, aby litoval svých hříchů...“ (Obřady pokání čl. 44). Kněz tedy může zareagovat, když je něco ve vyznání mlhavé, nejasné, anebo je dobré kajícníka povzbudit. V poslední době se stalo běžnou praxí, že se tento komentář ve svátosti smíření spojuje s „duchovním“ či „pastoračním rozhovorem“. Mnozí lidé to automaticky předpokládají, ba očekávají! Zlobí se, když jim neposkytneme více času na toto „rozebrání“ situace. Chtějí se pobavit o tom, co žijí, co je tíží, na co narážejí. Kněží často netuší, co přesně přicházející kajícník očekává kromě rozhřešení. Tady vidím první problém situace, kterou jste nastínila. Kněz Vás neznal a ani on ani Vy jste nespecifikovali očekávání. Rozumím, že jste asi předpokládala rychlý průběh, na který jste zvyklá. Ale takový průběh nemusí být tak běžný. Mnozí lidé očekávají naopak od svátosti smíření impulzy pro další duchovní život.

Někdy je obtížné vyslovit selhání v oblasti, ve které je to opravdu velmi osobní. Cítíme se trapně, máme-li něco takového vyslovit před cizím člověkem. A jistě každý komentář je zde velice citlivý. Přesto není výjimkou, že se lidé ptají, jak jednat, když v oblasti intimity selhávají. Není to tedy nezvyklé a neplatí, že by kněz nic neměl říkat. Naopak, mnozí lidé hledají klíč, jak se ochránit před selháváním (bez ohledu na to, zda jde o častější či méně časté případy).

Zpět k Vámi popisovanému. Položit někomu otázku: „Po čem toužíte v sexuální oblasti?“ je však nemístné. Takovou otázku bych vůbec nepoložil, anebo snad jen člověku, kterého perfektně znám a vím, že se o takových věcech chce a potřebuje bavit na duchovní (a zásadně ne jiné) rovině. Lidé se občas ptají, zda vášně prožívané v souvislosti s naší sexualitou jsou či nejsou samy osobě špatné. Tady může mít klíč otázka zmíněná výše. Ale to by měl otevřít penitent a nikoli zpovědník.

Ptáte se: co mám dělat? Myslím, že je zde velmi důležité, jak život v církvi (jakékoli) prožíváme. Církev není obchod ani služba, kde si pořídíme potřebné nákupy a jdeme dál za svým. Církev je společenství těch, kteří společně putují za Bohem. Je to společenství nás všech. Vy jste její plnohodnotnou součástí, jste vzácná Boží dcera a máte všechny výsady Božího dítěte. To znamená, že smíte „přistupovat k Bohu“ (List Efesanům 3,12). Když přicházíme ke zpovědi, nejsme v roli „školáčka“, který něco provedl, a pan učitel ho nyní přísně kárá. Ne, ale společně s knězem, který je také hříšník, jako dva poutníci, kteří oba putují za Bohem a vzájemně se podpírají, setkáváme se ve slavení svátosti smíření. Kněz dostal svěřenu úžasnou roli od Boha a od církve, že smí vyslovit onen oficiální výrok soudu: „Je ti odpuštěno“. To není jeho zásluha, to je svěřený úkol! Kněz není v roli někoho „víc“ či „nad“ námi. Chci říci, že tedy v popisované situaci máte plné právo říci: „Díky, ale tohle rozebírám s jiným zpovědníkem. Teď to předkládám Bohu ve vyznání a v lítosti. Tohle nechci s vámi probírat.“ A kněz by měl pochopit, že nežádáme duchovní pohovor, ale čistě svátost smíření.
...
Určitě je v oblasti praxe svátosti smíření mnoho nešvarů. Nechci bagatelizovat to, co popisujete. Snažím se ale věc vidět objektivně. A právě přístup kajícníka k této svátosti vidím jako klíčový. Vědomí lítosti nad vlastním hříchem není totéž, jako pocit ponižování se před zpovědníkem.
...
Vážená paní, s lítostí se Vám omlouvám za ty, kteří svoji roli nezvládli dobře. Věřím a doufám, že najdete zpovědníka, ke kterému budete mít důvěru.
Pokojné dny.

-redakčně upraveno-
 

Kategorie otázky: Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných, Sexualita jiné