Služba ve farnosti - frustrace a žádný vděk

Dobrý den,
chtěl bych Vás požádat o radu. Již delší dobu mě trápí jeden problém, a to s mou službou ve farnosti. Podílel jsem se léta na vedení spolča, kde mi současné osazenstvo dává okatě najevo: "už tě nepotřebujeme, my si to chceme dělat po svém". To samé u scholy, která  ale bez vedení, zdá se, spěje spíše k zániku... 

Někdy mám dojem, jestli netrpím určitou formou masochismu:) Snažím se bez předsudků s něčím přispět, ale vypadá to, že jim to je úplně jedno, zda tam jsem nebo ne. Každý si vezme, co potřebuje a s Pánem Bohem! Cítím se využitý, nepotvrzený, spíš jako nástroj, který se odloží do skříně, když už není třeba.

Paradoxně v jiném prostředí, kde většina v Boha nevěří, nebo alespoň aktivně  do kostela nechodí, vnímám, že mám své místo, ale mezi "vlastními" to je smutné.

Rád bych zkusil novou cestu, něco zásadně změnit. Na druhou stranu stranu to chce odvahu... Trochu tápu...  Nenacházím oporu ani v Bohu. Asi se mi vlivem okolí zkřivil pohled. Vystihl bych ho větou "Neřeknu ti, co máš dělat, ale budu tě bít, dokud to neuděláš." Mám hodně rozvinuté vnímání povinnosti, přičemž Bůh je absolutní autorita a jeho přikázání jsou absolutní. Připomíná to spíš diktaturu, kdy je špatně i to, že z postele sundám první nohu levou místo pravé, než vztah Otce a syna. Každý říká: "Bůh je láska". Překvapivě tomu stále věřím, i když to nezakouším.

Někdy mám pocit, že křesťané jsou takové "generátory" krásných slov, která jsou ale prázdná. Jsou skutečně pravdivá slova o tom, jak jsem důležitý, chtěný?

-redakčně upraveno-

Milý ...

Připadá mi, že jsi popsal něco, co jsem během svého života taky několikrát prožil, ačkoliv těžko zhodnotím, zda to bylo podobně intenzivní.

Dokonce se to v jednom případě týkalo též scholy, kterou jsem vedl. Ačkoliv jsem si myslel, že ji vedu nejlíp, jak můžu, viděl jsem, stejně jako Ty, že lidé okolo s tím nejsou spokojení. Měl jsem možná štěstí, že jsem tehdy kvůli výraznému zaneprázdnění musel vzdát jejího vedení  a nakonec i účasti na zkouškách a  přenechal vedení někomu jinému. Zjistil jsem nakonec, že to bylo k dobru scholy, S jiným vedoucím získala nové podněty, začala hrát a zpívat jiné písničky.  Kvůli tomu, že  začala zpívat písničky, které se členům líbily, ale které byly mimo můj obzor znalostí, získala více nadšení.  Pochopil jsem, že ačkoliv bych si ty písničky třeba nezvolil, tak mohou být skvělé a mohou vést k Bohu stejně, jako jsem se snažil mnou vybranými písničkami povzbuzovat na cestě k Bohu já. Pochopil jsem, že jsem se stal vlastně brzdou, clonou, která bránila ostatním lidem setkat se s Bohem v oblasti, kde jsem se cítil být jistý, dokonce prospěšný.

V jednom případě jsem cítil úplně nepochopení, proč bych měl jistou "epochu" svého života ukončit, když právě mě zrovna tady tak potřebují... No, ve skutečnosti se ukázalo, že to i beze mě jde a ačkoliv to jde jiným směrem, než jsem měl vytyčený já, jde to dobře. A taky jsem si musel poctivě přiznat, že jedním z největších důvodů, proč jsem v té činnosti chtěl pokračovat, bylo, že mně samému v té úloze bylo dobře - z mnoha důvodů.

I nyní občas cítím chvíle "marnosti" - mého života, konkrétní činnosti, nějakého vztahu.

Je třeba říci, že to není vždycky "pokyn" k ukončení dané činnosti, vztahu nebo životní úlohy. Ale minimálně to vnímám jako pokyn k tomu, abych se pokusil na danou situaci podívat s opravdu velkým odstupem, s modlitbou a, pokud možno, Božíma očima. Někdy toho nejsem schopen, a tak se ptám někoho, kdo o mé situaci ví, ale není do ní tak zainteresovaný jako já. Možná by Ti pomohl pohled Vašeho kněze, který zná situaci u Vás ve farnosti a mohl by Ti pomoci s rozhodnutím, co dál. Možná by Ti mohl pomoci i cílený odstup, např. si dát třeba půl roku nebo rok "prázdniny" ve schole a snažit se přát schole dobré, dívat se, jak se jí daří a jestli jsi třeba nebyl  "žábou na prameni" - (tak jsem si to nakonec pojmenoval já pro svoji situaci...)

Píšeš, že se cítíš využitý a nepotvrzený, že toužíš po uznání a rád bys byl výjimečný. Myslím, že po tom touží všichni lidé. Jeden paradox praví: "Každý člověk je výjimečný, stejně jako kdokoliv jiný" - každý člověk je výjimečný svým obdarováním, které dostal od Boha naprosto jedinečné a výjimečné. Každý z nás je výjimečný a jedinečný kvůli tomu, že byl stvořen takový, jaký je, Bohem. Každý z nás se může stát úžasným obdarováním pro své okolí, pokud je schopen sloužit - nabídnout, ale nevnucovat své obdarování. A pokud určití lidé nechtějí být obdarováni Tebou, třeba Tě, s Tvými dary a výjimečností, Bůh posílá někam jinam, kde více potřebují právě Tvoje obdarování. Ostatně to asi prožíváš, když píšeš, že v jiném prostředí máš své místo. Třeba to nepovažuješ za patřičné místo, ale co když zrovna tam je potřeba to, co jim můžeš přinést?

K Tvému vztahu k Bohu: jaká je Tvá modlitba? Řekl jsi Bohu, jak se cítíš zneužitý, nepochopený, nepřijímaný, nedostatečný? Vylil sis před Ním svoje srdce? Jak ta modlitba pokračovala? Řekl jsi Mu, že Ho chceš vnímat jako milujícího Otce, jaké máš o Něm představy a že je On nenaplňuje? Pokud má být Bůh Tvým důvěrným přítelem, měl by to vědět. Možná namítneš, že to ví a budeš mít pravdu, ale On to chce od Tebe slyšet - stejně jako třeba od té ženy u Jákobovy studny z Janova evangelia (kapitola 4). Přijde Ti nepatřičné v modlitbě obviňovat Boha? Vzpomeň si na Ježíšovo slovo na kříži: "Žízním". A dali mu napít octa smíšeného se žlučí... Bůh touží být náš natolik důvěrný přítel, že Mu řekneme opravdu vše, že si před Ním můžeme svobodně "vylít" svoje srdce, klidně na Něj křičet, nebo před Ním plakat - stejně jako třeba Hannah, když se modlila za dítě (a poté se jí narodil prorok Samuel - 1. Samelova 1,12-16), nebo si vzpomeň na modlitbu Ježíše Krista na kříži, kdy cituje žalm 22: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

K tomu, jací jsou lidé okolo Tebe: Z psychologie víme, že změnit někoho jiného je v podstatě nemožné, změnit však můžeme sami sebe. Zkus se podívat např. na žalm 139. Pokud budeš vnímat Boha jako laskavého Otce, který Tě miluje, jistě si tento žalm zamiluješ, protože z něj budeš cítit bezpečí, jako bys byl v Baží náruči. Pokud však budeš vnímat Boha jako nepřítele, budeš z něj mít hrůzu (...sevřel jsi mě zezadu i zepředu, na hlavu mi kladeš svoji ruku...). Co tím chci říci: žalm se nezměnil, co se mění je Tvůj postoj k Bohu. Přesto v těchto dvou případech budeš text žalmu vnímat naprosto jinak - jednou pro Tebe bude příslibem bezpečí a ochrany, v druhém případě se budeš cítit ohrožen. Velmi podobné je to s našim vztahem k ostatním lidem - velmi záleží na tom, jak je vnímáme, protože se na ně často díváme skrze svoje předsudky, domněnky, nepochopení, někdy i zranění, a nemůžeme je vnímat takové, jací skutečně jsou. Krásně to vystihuje jeden židovský vtip:

Kohn jde k Roubíčkovi, půjčit si vozík. Cestou ho však přepadly obavy a Khon si říká: "Roubíček je lakomec, on mi ten vozík nepůjčí."
Přesto jde dál, ale před Roubíčkovým domem zase mudruje: "No jo, Roubíček je lakomej, ten mi ten vozík určitě nepůjčí."
Nakonec vystoupá do třetího patra, zazvoní na Roubíčka a když mu přijde otevřít tak povídá: "Roubíček, když jsou takovej lakomec, tak si ten vozík nechaj!"

A ještě jednu poznámku k modlitbě: chceš-li růst ve vztahu k Bohu i k lidem, pros Boha o pokoru. Vždycky si vzpomínám na slova sv. Terezie z Lisieux, která řekla: "Pokora je pravda". Když budeš před Boha předstupovat v pravdě, budeš hledat Jeho pravdu o Tobě, pak věřím, že poznáš, že Tě skutečně miluje a že je Ti nablízku a chce použít Tvoji výjimečnost k tomu, aby obohatil lidi okolo Tebe.

Přeju Ti, abys znovu s důvěrou vykročil za Bohem - On Tě miluje a chce Tě vést po cestě, kterou má pro Tebe připravenou a pro tuto cestu Ti dal i své obdarování. Přeju Ti taky, abys zažil v modlitbě Boží přítomnost a stále se k ní vracel.

Budu se za Tebe modlit.

Kategorie otázky: Hledání smyslu života, Povolání, boží vůle, Církev, společenství křesťanů