Rozejít/nerozejít? Víc bolesti než radosti...

Po třech letech jsem ukončila docela vážný vztah. Byla to ze začátku velká láska, rozuměli jsme si, dalo by se říct, že jsme byly spřízněné duše. Dokázali jsme si povídat hodiny a hodiny. Časem se ale u partnera začaly projevovat povahové vlastnosti, které mi nebyly příjemné (urážlivost, předsudky...) a psychické problémy. Narušilo to naši komunikaci. Bála jsem se cokoliv říct, aby ho to nerozhodilo. Dával mi totiž často za vinu, že se kvůli mně cítí špatně a já jsem z toho měla vyčitky svědomí. Rozhodli jsme se dát si pauzu,  během které jsem se cítila nakonec docela spokojeně, přesto jsme se k sobě ale vrátili.
...
Nakonec jsem se ale rozhodla, že je čas vztah, který přináší víc bolesti než radosti, ukončit.  Přítel mě přesvědčoval, že je škoda ho zahazovat, ale já náhodou potkala kamráda, začalo to mezi námi jiskřit, a tak se vše urychlilo.
...
Jsem ráda, že to takhle dopadlo, jsem o hodně spokojenější, ale trápí mě výčitky, že jsem vztah nedokázala ukončit jen tak (bez toho, abych se předtím začala scházet s jiným). Je to hodně špatně? Kde je hranice mezi tím, že už by vztah měl skončit a tím, že má cenu v něm pokračovat? A jak se stane, že i velká láska skončí dost neslavně?

Milá ...
vztahy jsou velkým bohatstvím. Je krásné mít blízkého člověka, se kterým si rozumím, ve kterém mám spřízněnou duši. Mohu s ním probírat to, co mám na srdci, o čem přemýšlím, co mě zajímá. Během dlouhých rozhovorů a společně stráveného času postupně druhého hlouběji poznáváme. Ukazují se vlastnosti, zvyklosti, reakce, schopnosti, temperament. Čím jsme si blíž, tím víc nám zaleží na tom, jaký ten druhý je. Jestli odpovídá mým představám a očekáváním. Začínám přemýšlet o trvalejším vztahu. Honí se mi hlavou, co mi na partnerovi vadí, co mě k němu přitahuje, zvažuji čeho je více, co lze překonat, co lze společně řešit a co ne? Doba známosti slouží právě k tomu, abychom druhého co nejlépe poznali a podle toho mohli rozhodnout o své budoucnosti. V případě, že ten druhý vidí situaci jinak než já, je rozhodování se a případné rozcházení obtížnější.

Žít celý život v manželství je krásné, ale není to úplně snadné. Během života přichází různé těžší situace, kdy je potřeba leccos překonat. Proto je důležité začínat na co nejlepší startovní pozici. Když s partnerem nemůžete otevřeně o všem mluvit, když se bojíte jeho výčitek a jste s ním ze soucitu, když už teď zažíváte víc bolesti než radosti, to rozhodně dobrý start není.

Milá... , těžko mohu posoudit Váš rozchod takhle na dálku. Vím toho o vás, o partnerovi a vašem vztahu maličko. Pokud posuzuji Vaši situaci podle toho, co jste na pár řádcích popsala, myslím, že jste udělala dobře, že jste se s původním partnerem rozešla. Že jste to neudělala rázněji, to si asi nemusíte vyčítat. Těžko se vymanit ze vztahu, kdy mě partner přemlouvá a cítí se ublíženě. Není snadné se bránit takové nenápadné manipulaci. Teprve zážitek dalšího vztahu Vám umožnil srovnání a ukázal, jak nezdravý Váš minulý vztah byl. Tím, že Vám otevřel oči, Vám dal sílu k definitivnímu rozchodu.

Obecně se věci posuzují lépe z odstupu. Myslím, že jste to zažila, když jste se poprvé rozešli. Píšete: „během pauzy jsem se cítila nakonec docela spokojeně“. Byl to čas, kdy jste nebyla tolik ovlivňována partnerem a mohla jste být víc sama sebou, víc poslouchat a rozumět svému srdci, svým touhám, svému nasměrování. Takové zastavení a zastavování se je moc důležité proto, aby člověk mohl svůj život žít ve vnitřní svobodě a směřovat ke spokojenosti.

Jak se stane, že i velká láska skončí dost neslavně? To je zajímavá otázka. Já bych ji doplnila otázkou: Co je velká láska? Na začátku je každá láska velká a krásná. Psychologové říkají, že když se zamilujeme, je to jako bychom si nasadili růžové brýle. Díváme se jimi nejen na svého milého. I celý svět i náš život se nám zdá krásný, barevný, úžasný… Teprve po nějaké době, začínáme vidět realističtěji a objevujeme i stíny. Nevadí to, poznáváme pravdivější obraz druhého, často zároveň poznáváme víc i sebe. Přichází období vzájemného objevování, obrušování, slaďování, růstu a hledání jak na co. Ale jak poznat, jestli to je ta velká láska, která vydrží celý život?

Podle mého názoru záleží na tom, jestli dokážu myslet víc na druhého než na sebe, jestli se snažím hlavně o to, aby on byl šťastný. Musí to platit i obráceně. Dokáže ten druhý pro mě něco udělat, něco vydržet, něčeho se vzdát, ustoupit, když je to potřeba? Nemyslí jen na sebe? V období zamilovanosti to jde skoro samo, jeden pro druhého by „do ohně skočil“. Ale později, když si na sebe zvykneme a všechno běží automaticky, už bereme vztah jako samozřejmost. Pak už není tak lehké druhému vycházet vstříc. Většinou nebývá potřeba nikoho zachraňovat z hořícího ohně, spíš po sobě utřít politou podlahu, se zájmem poslouchat, když druhý mluví, usmát se na druhého i když jsem unavená, vstát první od televize, když někdo zazvoní a jít otevřít a tak. Vším, co pro druhého udělám, vším, co společně překonáme, láska roste. To všechno se sčítá a ukládá. Opravdu velká láska roste stále. Nemůže skončit neslavně. Tam, kde chybí snaha po společném hledání a vylaďování se, kde jeden pořád jenom vyžaduje pro sebe a vyčítá, tam asi nemá cenu pokračovat. To k velké lásce nesměřuje.

Milá ..., moc Vám přeji a u dobrého Boha vyprošuji, abyste našla někoho, kdo s Vámi za velkou láskou půjde.

Kategorie otázky: Láska v partnerství, příprava na manželství