Psychicky nemocná dcera

Dobrý den.
Z Vašich odpovědí jsem cítila dost lidskosti, proto bych ráda poprosila o vyslechnutí aspoň tímto způsobem.
Prožíváme v rodině velmi náročné období. Naše dospělá dcera psychicky onemocněla. Dost dlouho se s tím snažila bojovat sama, nechápali jsme, že nám nic neřekla, prý se za to styděla. Uzavírala se, hubla. Říkali jsme si s manželem, že je to třeba jen z únavy, že si nabírá moc práce. Vlastně nám to svým způsobem odsouhlasila, tvrdila, že toho má jen hodně.
Pak se pokusila o sebevraždu, našli jsme ji, jak se říká, za 5 minut 12. Nechápali jsme vůbec nic. Mrzelo nás to, přesto jsme se snažili poskytnout jí podporu.  Byla dlouho hospitalizovaná na psychiatrii. Následně "venku" začala chodit k psychiatrovi ambulantně a za pomoci terénních sester se pomalu zapojovala opět do života.  Našla si brigádu, bylo vidět, že jí to prospívá, svitla nám naděje, že bude opět schopná postavit se na vlastní nohy. Jeden den se ale vrátila domů úplně rozhozená, nevíme co se událo. Následovala opět hospitalizace. 

....

A teď k věci, proč k Vám píšu, co mě trápí. Mrzí mě zloba a bezcitnost některých lidí a to, i když je v dnešní době osvěta na dobré úrovni. Lidé jsou schopní odsoudit, nazvat dceru příživníkem, simulantem, někým, kdo je pro společnost přítěží a snad ani nemá cenu mu pomáhat.  Nevíc to bolí od těch nejbližších...  Radí nám, ať ji necháme bez pomoci, že je potřeba, aby si sáhla na dno, apod. 

Pokud by byla dcera závislá, brali bychom to s mužem jinak, ale tohle si sama neudělala. Vím, že se může stát cokoli,  ale kdo by nechal svoje dítě, i když dospělé, v nouzi bez pomoci?  Že je psychicky nemocná ještě neznamená, že nemá právo na život, že nemá právo na pomoc, na péči lékařů.

Omlouvám se za protivný, zatrpklý dotaz a hysterický dotaz. Nejhorší na tom všem pro mě je to, že neumím dceři lépe pomoc.

Milá paní ...,
máte opravdu velké trápení! Při pročítání Vašeho dopisu se mi vybavují rozhovory s jedněmi našimi známými, kteří také měli psychicky nemocné dítě. Jsme si dost blízcí, a tak nám dali nahlédnout do starostí a těžkostí, které s ním prožívali a mohli jsme je trochu prožívat s nimi. I oni za nejtěžší považovali, že mu nemohou pomoci. Také spolu   nemluvili, a tak nevěděli, co se děje a co pro něj můžou udělat. Občas se něco dozvěděli od nějakého lékaře nebo psychologa, ale s nejistotou a bezradností se potýkali stále. Stejně jako vy, s ním zažívali lepší a těžší období. Období, kdy byl  relativně v „dobrých rukou“, kdy měl brigádu, i období, kdy to přestalo fungovat. Měli velkou starost, jak se o sebe v budoucnu sám postará.

Přesto je situace, kdy se díváte, jak se Vaše dítě trápí a nemůžete mu pomoct, těžší, než kdyby člověk trpěl sám.
Na Vašem dopise je nejsmutnější, že namísto soucitu, podpory a pomoci od lidí kolem Vás, se setkáváte se zlobou. Obzvlášť od nejbližších to je nepochopitelné.

S psychickými nemocemi je to těžší než s fyzickými. Nejsou vidět na první pohled, jsou hůř uchopitelné, a tak se o nich těžko mluví. Nemocným i lidem kolem nich. Neznalý člověk nechápe, že únava doprovázející depresi je jiná a není možno ji přemoct jako únavu po namáhavé práci. Nedovede si představit, co všechno nemocný prožívá ve své mysli a jak ho to trápí až k zoufalství a dohání k zoufalým činům. Že si neumí jinak pomoct, a tak vlastně nemůže za to, co udělá. V dnešní době je osvěta, a tím i situace kolem duševně nemocných mnohem lepší než dříve, ale pořád to je málo. Čemu lidé nerozumí, co neznají, toho se často bojí. Odtud možná pramení odsuzování od některých lidí. Zloba bývá často ze strachu. Děláte dobře, když se nad takové soudy dokážete povznést. Vím, že je to moc těžké. Jste statečná! Lidé, kteří kolem sebe zlobu šíří, nejvíce ubližují sami sobě. Se srdcem plným zloby nemohou být šťastní.
Necitlivost od blízkého člověka nám ubližuje mnohem víc. Slova odsuzování, která citujete, jsou pro mě nepochopitelná.

Nevíme, odkud se bere v lidech zloba. Nevím, o jaké lidi jde, jaký mají život a osud, rodinu, starosti nebo trápení. Nevím, proč Vám to říkají. Není dobré druhé lidi soudit, tak bychom neměli odsoudit ani je. Ale chápu, že Vás to tolik zasahuje. Od  blízkého člověka bychom čekali aspoň soucit, když už by nebyl schopen pochopení a pomoci. Také si nedovedu představit, že bych nezachraňovala a nepomáhala svému dítěti. Vím, že jsou i rodiče, kteří ubližují svým dětem, ale ti jsou většinou sami nemocní nebo lásku nikdy nezažili, a tak ji vůbec neumí dávat.

Vaše dcera potřebuje vaši pomoc a péči, potřebuje domov, kam se může kdykoliv vrátit, kde cítí lásku, pochopení a podporu. Kde jinde by ji měla hledat? Potřebuje vidět, že vám na ní záleží, že je pro vás důležitá. Je moc dobře, že to pro ni děláte!

Vím, že je pro vás těžké, že nemůžete dceři víc pomoci. Mateřská láska by raději sama něco vytrpěla, než se dívala, jak trpí její dítě. Ale s některými nemocemi nedokážou pomoci ani lékaři.

Věřím, že dobrý Bůh má ve své lásce a ve své milující ruce i vaši rodinu a vaši dceru. Věřím, že vidí vaše trápení a slyší naříkání vašeho srdce. Věřím, že vám může být útěchou i proti lidské zlobě. Ve svých modlitbách budu za vás prosit.

Kategorie otázky: Výchova, rodiče a děti